Výlet za Vjetvemi Jihu- cestopis
Posted By Mysa on 3.5.2015
Trocha nostalgie na jihu Vlasti aneb nebojme se večírkové lukostřelby
Již několik let se trýzním kdykoli přítel Jaroslav vyhlásí další pověstný turnaj. Proč trýzeň?….Důvodů je větší množství. V první řadě lákadla- Jaroslav a kolektiv jsou bez nadsázky naprosto ojedinělými staviteli soutěžních tratí . Uspořádání tratě , jakož i výběr disciplín, nejsou bezohledné. Nanejvýš se člověk netrefí. Na druhou stranu to není ani prostince jednoduchoučké, aby si člověk odnášel pocity jako z raftování na Lužnici. Připravené pozice a disciplíny nikdo nevydává za tradiční , nebo nedejbože historickou lukostřelbu. Je to prostě přesně to, jako co to vypadá. Bezvadná soutěž lukostřelecké všestrannosti s vyváženým zastoupením disciplín. Jsou zde disciplíny ve světě lukostřelby obvyklé, disciplíny sice ryze české, ale k vidění na skoro všech zdánlivě podobných turnajích, ale i naprosto ojedinělé vynálezy rodiny Zelenků, které nejsou ukradené a přesto geniální.
Že potkám lidi které mám rád je také nemalým lákadlem, ale to si alespoň umím omluvit za použití dialektiky logiky a dalších disciplín kterými mne vybavilo školství do roku 1989. Máme to k sobě stejně daleko…..Závody pořádáme skoro každý víkend a kdo se chce vidět je vítán…. A podobně.
Již několik let se mi nedaří zajet si na nějakou událost Vjetví Jihu. Některé důvody jsou faktické, někdy se jedná spíše o vytváření nepříznivé situace (nerad někam jezdím v zimě jsa mizerným řidičem), někdy se jedná o lakomost (vzdálenost) a někdy se mi nechce vyrábět množství šípů potřebných k podání vyrovnaného výkonu.
Ačkoli Vjetve psychologický tlak spíše stupňují- jízdní lukostřelba, jízda parovlakem s přepadením desperáty….bohužel se neomylně trefují do termínů nejvýznamnějších událostí 3D lukostřelecké sezóny. Na podzim je kalendář 3D zpravidla úplně plný. Máme MČR, Sedmihorky…….Na jaře jsme zase po zimě trochu natěšení na 3D a kromě toho duben- květen jsou také exponované měsíce venkovní lukostřelby.
Letos jsem se zatvrdil. Ačkoli to znamenalo černou zradu na Licoměrských, které mám taky rád, ačkoli mi odešel tlumič u auta, ačkoli to znamenalo, že pojedu autem sám, ačkoli to znamenalo, že jedu autem na otočku, protože večer mám program ze kterého se nelze vyvléci, ačkoli to znamenalo vstávat jako za komoušů na šichtu…..11.4. jsem brzo ráno sedl do auta a vyrazil k jihu.
Vypadalo to, že bude pěkně. V nádrži špouchalo dostatečné množství fosilních paliv jejichž spalováním jsem se chystal nemálo poškodit planetu a za Humpolcem znovu naskočilo Country radio (které mi ve voze nyní nahrazuje čistě reklamní radio Beat) . Navíc se mi podařilo předjet hovnocuc, což mne naplnilo takovým radostným vytržením, že jsem přejel odbočku na Pelhřimov a uháněl k Táboru , jako ta slavná liška.
Snad až příliš jsem zalarmoval všechny smysly a poté, co jsem (bez dalšího bloudění) opustil příjemně vyhřátý interiér Fordu Mondeo na trávníku statku v obci Dvoreček, ledový vítr mi vyrazil hleny .
Ještě že mám dobré vztahy s Jardou Rychlopičem a našel jsem úkryt před vlezlým povětřím v mobilním obydlí mongolských soudruhů.
Příjemné bylo, že si člověk může vybrat skupinu, se kterou stráví celý den. To je naprosto klíčové. Takto se dá snáze přežít nepřízeň počasí i nepřízeň osudu.
Po krátké úvodní řeči pana Zelího- nyní opět adorovaného- (asi mu byla také zima) jsme vyrazili vstříct osudu. Kolona lukostřelců vypadala jako poražené vojsko maršála Pauluse. Vítr, zima.
Krátká doba, kdy jsem nebyl na podobné soutěži způsobila, že už jsem znal jenom malou část pochodujících.
Pokusili jsme se zahřát improvizovaným veselím .
Halekání , že výsledky jsou vedlejší, soutěživost je už dávno překonané břemeno a je třeba ze sebe sejmout jho zevní pachtivosti mi vydrželo jenom do druhé disciplíny. Bylo třeba co nejrychleji a nejlépe zasáhnout skupinu postav, kromě té v bílém. Za rychlost byla odměna, takže jsem tu v bílém práskl do břicha. Což znamená NULA bodů celkem. Už na druhé disciplíně ztrácím na matadora ze Sadské 90 bodů!!! Baron Coubertain to myslel bezesporu dobře, ale moderní pojetí sportu –bezohledné , sebestředné , na všechny strany se lokty rozhánějící činnosti podporující nejtemnější stránky lidské povahy je v tuto chvíli na místě. Začínám dravě soutěžit.
Terénní lukostřelba je klenot mezi terčovkami a zde je postavena trochu vlídněji. Ke konci disciplíny se vrací klid a adrenalin odchází s močí za smrčkem. Vychází slunce, nastupujeme na 3D a je třeba celý vesmír zahrnout vřelou láskou. Skupina je tak skvělá, že když dostala na výběr- zda jít po cestě, nebo přelézt přes ruinu Vítkova hrádku, neváhá ani chvíli (na rozdíl od předchozí skupiny neromantických paďourů a astrachánů) a drápe se do kopce. To že na ně svrhávám šišky a kameny k navození dobové atmosféry vnímají jako legraci. Ach, jak je tu krásně. Na hrádku chodce zaujal kus románského zdiva zvaného opus spicatum.
Zelí si terče dělá sám, ale jsou udělané opravdu krásně. U tetřeva dokonce udělal lesk v oku!!! Nádherný kus jihočeské krajiny nad údolím Hamerského potoka, nám vodákům důvěrně známého.
Hlad, začíná mžít, oběd. Oběd teplý, vcelku rychle, jenom si nemůže dát člověk v klidu kafe, protože musí uvolnit židli – lokál je dimenzovaný tak na jednu třídu. Ale to je dobře- člověk v teple zleniví a už se mu ven nechce.
Odpoledne bylo v líném tempu. Tu a tam sprška něčeho mezi sněhem, deštěm a kroupami (jemná), tu a tam sluníčko, tu a tam vítr. Sice mne ještě občas nutí k rychlopalbě, tu a tam střílet z nepravděpodobných pozic…..ale nemusím běhat. Jsem šťastný. Co na tom, že nám fičí na Královo ústupovku a cílová figura povlává ve větru a uhýbá šípům, co na tom, že se musíme vydrápat zpátky na kopec….
Většinu toho co nás odpoledne potkalo již znám z předchozích Zelího turnajů, nebo se v různých obměnách střílejí i jinde. Ale příšera z jezera je opravdová ďábelskost. Velmi promyšleně se obouvá do přirozené lidské ješitnosti a pýchy. Sice nahrává opatrnickému oportunismu, ale odvahu dokáže odměnit. Nebo potrestat.
Střelec si může vybrat z několika pozic a podle vzdálenosti od sochy příšery obdrží násobící koeficient. Počítá se jako 3D postaru. Musí pětkrát vystřelit a pětkrát trefit. To je věc na kalkulačku, pubescentní chrabrost, nebo ješitné zatmění mysli. Jedna rána vedle a další Bílá paní- disciplína s nulou. No- já mám kliku. Ale srdce buší ještě dalších deset minut. Do bažiny se pro šípy hříšníků potápí obětavý Eddie, který tam nemá žádný šíp a ještě si užívá našich rad a uštěpačných poznámek. Následující dvě dálkové disciplíny – moje silná parketa – jsou pohřeb. Šik přestřeluji, tábor obstřeluji po větru. Fakt to fouká a já se musím naučit střílet , než pojedu na nějaké závody.
Hezký nápad je měření soustřelu obráceným metrem.
Na večírek bohužel nemohu zůstat. Děkuji Vjetvím jihu za krásný den, a skupině za nádhernou atmosféru. Opravdu paráda
Comments