Posted By Mysa on 28.7.2015

Každý rok probíhá na Sovinci, což je pustina mezi Horním Žďárem a Pilníkovem dostupná po polňačce kde si letos nějaký šťastlivec prorazil olejovou vanu, lukostřelecký turnaj.

Vždycky se tam těším na houby, ale letos je takový suchopár, že nebyly ani u potoka. Zatímco jsem se po nich rozhlížel, polohlasně jsem si prozpěvoval: Pragovky Baby nejsou a nebudou, padesát let nepřišly a už nepřijdou. Zato vos je dostatek.

Tuto proslulou taškařici pořádá Ajuta s rodinou. Vlastně napřed Ajuta , pak Ajuta s rodinou, pak Ajuta s rodinou a přáteli, pak Ajutova rodina s přáteli bez Ajuty, příště už jenom přátelé. Letos chudák nedostal dovolenou a musel chodit do práce. Ale poslali jsme za ním zvěda který zjistil, že Ajuta se v práci houpe na židli za psacím stolem s obnaženým pupkem a kouká do stropu.

To je takový nejapný humor kterým si Ajutu dobíráme, protože je mohykán a hrdina. Kdo si to kdy zkusil udělat nějaký turnaj ví, jak obludná je to práce, co stresu to stojí a práce pokračuje ještě dlouho poté, co všichni účastníci vyčerpaní tím, že obešli okruh odjedou domů. A to i v případě, že nic nevymýšlím, ale vynaleznu něco, co jsem někde viděl. Což není případ Ajuty- vynálezce Králova ústupu a dalších piškuntálií.

Pořadatel si musí každý rok navodit řízenou selektivní amnézii, aby mohl ještě v budoucnu něco stavět. To dokáže zenový mistr, velmi malé dítě, nebo úplný blbec. Vzpomínky natolik úzkostné, že se s nimi nedá žít odsunout do nevědomí. Za půl roku se domníváme, že všechno bylo bezva a jdeme do toho zas.

Opravdovou radostí je pro pořadatele , který mnoho týdnů vymýšlel koncepci aby se všem líbila, celou zimu vyráběl terče a mnoho dní je vláčel po kopcích….pořadatele který si bezmála rozvrátil rodinu, vystavil jí ekonomické nejistotě a navíc vyčerpal dovolenou kterou by jinak mohl strávit s rodinou na nějaké praktické pláži v každoročním úsilí o rakovinu kůže….pozorný účastník který provede kritickou analýzu té hudlařiny a vypracuje koncepci zlepšení, případně začne vyzývat ke srovnávání s jinými (oblíbenějšími) akcemi. To je skutečně osvěžující zážitek.

A pak také může být hnusné počasí a s přibývajícími pomocníky přibývá i lidský faktor, který ohrožuje vše.

Zdánlivě účinnou ochranou proti méně zajímavým účastníkům je pořádat akce jenom pro zvané. Ale to funguje jenom teoreticky. V praxi je obtížně představitelné, že by byl jakýkoli žadatel o účast na kterého se „zapomnělo“ odmítnut. Nebo když si někdo přivede „supr“ člověka. Ajuta má velké srdce a hodně kamarádů, takže na jeho setkáních je pazdrátů minimum. A Ajuta senior je snad ještě lepší.

Královic to pořádají nejméně po páté.

Brigádníci a rekreanti se sjížděli již v průběhu týdne. Bylo potřeba postavit velké množství disciplín, stan kdyby bylo hnusně (kdyby bylo hnusně, byl by malý), vykopat ohniště, nanosit z lesa dřevo a nařezat ho, aby měli opilci až do rána co házet do ohně a množství dalších činností.

Osobně jsem dorazil ve čtvrtek co nejdříve, tedy asi čtvrthodiny před setměním, takže jsem hned mazal stavět stan abych nespal na šišce (to mi také vzápětí bylo přičteno k tíži). Za Pražské Větve IQ60 jsem nabídl zpestřující disciplínu po turnaji (kupodivu byl o ni zájem), stavbu terénní lukostřelby IFAA, igelitku piv a kolumbijskou kávu.

Večer nás hoši mile překvapili, neboť si k ohni dovlekli stůl a za ním vytvořili zcela živelně živý obraz „Poslední večeře Páně“. Kdy sedíce vedle sebe plánovali, kdo za ně co udělá.

Klidně jsem mohl přijet v pátek, protože všichni ráno někam jeli a zůstal jsem prakticky jenom já a Zelí. Ještě že byly lahváče. Kolem oběda se začali objevovat další pracovníci. S Eddiem a Čajem jsme naložili terčovnice, mety, terče, provázek varovnou pásku, mačety, sekery , barvy…..na Hamilkara Barkase v novém kabátku a nechali se přes zákaz vjezdu odvést do hloubi lesa do údolí vymletého Mlýnským Potokem. Úkol zněl jasně. Nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo. Postavit terénní IFAA, kterou tu ještě nikdy nikdo nestřílel, neviděl ani nestavěl.

Od FITY se liší v mnoha ohledech. Kromě jiné velikosti terčů a jiného počtu zásahových zón se střílí i z většího množství met, na větší vzdálenost a má i víc variant. My jsme postavili verzi „hunter round“, tedy na černé terče s bílým středem.

Kamarádi byli hodní a nesežrali všechno. V Ajutovic domě přeměněném na základnu bylo k jídlu několik verzí sytých pokrmů a ve studni pivo. Po relaxaci se šlo ještě dovychytávat a doroznášet. Osobně jsem si udělil pantoflové pokání, ačkoli jsem měl v autě trekové boty. Skoro při každé cestě do údolí jsem něco nechal nahoře, takže jsem se mohl několikrát potrestat donesením stromu na táborák. Stromy byly i nahoře, ale to by bylo málo pitomé. Mnohem lepší je překonat se stromem na zádech výškový rozdíl sto metrů.

Ještě vztyčit stožár na popinjay a večirek mohl začít. Byl skvostný. Blbé bylo, že než vynikající Hombre vytáhl kytaru, už jsem byl obtížně využitelný jako hudebník, ačkoli jsem písně z Hombreho repertoáru trénoval a navíc se naučil 30 písní Ivana Mládka nikoli tak, jak je hraje Mládek, ale tak, jak je má Hombre v knížce. Začal pochod proti logickému směru evoluce. Večer rovněž proběhla střelba kaťanem, kterou vyhrál sám Ajuta.

Tajnou lahůdkou je mikve za včelínem. Ajuta tam má kubíkovou plastovou nádrž, vanu a brutar. Nádrž se nikdy nemyje, takže si rekreant nabere pár kýblů sinic, ty si nalije do kotle, uvaří si japonskou polévku, tu si kastrolem přelije do vany a koupe se s výhledem do divočiny. Krása

V sobotu byl turnaj. Důvod, proč jsme přijeli. Soutěží se v družstvech které vylosuje počítač, takže je jedno jaký je kdo machr, jak se připravil, jak pečlivě má vyrobené šípy. Jeho družstvo skončí na pozici úměrné počtu mamlasů počítačem zařazených do družstva. Když si to člověk uvědomí, dostaví se stav osvobození od jha zevní pachtivosti a člověk může zažít neuvěřitelně blažený pocit rozplynutí se v bažině všeobecného mamlasismu a sám se stane mamlasem. Je to nádhera.

Za sebe mohu směle prohlásit, že jsem pro vítězství jiných družstev udělal, co jsem mohl. Zapomněl jsem v Praze toulec, takže na rychlopalbu jsem šípy tahal z bedny a ještě je rozsypal. Na „muži s koženou brašnou“ jsem trefil jak motocykl, tak koženou brašnu a obohatil tak družstvo -3 body….krása. K obědu řízek. K večeři tradiční pečený jezevec- veliká dobrota.

Disciplíny- figury na 70m(šik), kejvadlo, rychlopalba, střelba z traktoru, terčovka na 50m, králův ústup, normální ústup, terčovka na 20m, zbabělý medvěd (v jiných skupinách prý zuřivý) , jezdicí kolečka, terénní, , koule z východu, střelba ze žebříku, sestřelování kostek, muž s koženou brašnou.

Kdo neměl dost, donutili jsme ho střílet na ptáčka na bidle. Ptáčka trefil po pár kolech Šedý Vlk a vyhrál uzený bok, který mu lékař zakázal. Bok věnoval Eddie. Náhradního ptáčka už nesundal nikdo, ale zřejmě se vytrvale pokoušely děti, protože večer přišel malý Lucínkovic potomek měl ptáčka a vypadal šťastně.

Naše družstvo sklidilo bramboru, ale nijak nás to nerzelo, protože naše výkony měly rezervy a mnohokrát jsme i zbytečně riskovali a nepočínali si takticky. Obvzláště po obědě tah na bránu výrazně polevil. Taky pokošet se o jiný než vrcholný výkon nám přišlo ubohé.

V neděli se střílel flight. Organizovali ho jako obvykle Lojza se Zelím, ale nevím jak. Přijeli chlapci ze Slovenska s plným kufrem hornbowů a některé měly kruté libráže. Já musel do Prahy protože jsem byl unaven, slíbil jsem účast na nedělním tréninku, vezl jsem Mikimu kontraband, a musel jsem nakrmit kočičku Cecílii Doolitlovou,  jenž je bestií. Z lesa mne vyvedl bezpečně olejový pruh z nádrže zmíněného nešťastníka. Tam jsme sice nezjistili, kdo to byl, ale on na to jistě brzy přišel sám.

Categories: Aktuality
Štítky: