Posted By Mysa on 8.2.2016

To byl zase nápad.

Na výročním večírku Lukostřelců Českého Lesa v Dlouhém Újezdě byly slavnostně založeny Větve Severu, což jsme po větším množství piv a rumů stvrdili pupendem, starobylým iniciačním rituálem. Asi nejvíc byla iniciována hlava Vjetví Jihu Zelí, který měl kromě modřiny na břiše ještě bouli na čele, kam jsem ho píchnul prstem.

Po inauguraci jsem se v dojetí Ajutovi zavázal, že s ním pojedu v únoru na turnaj pořádaný naším kamarádem Piotrem, velmi významnou postavou Polské tradiční lukostřelby. Je to taková pitomost, na kterou mě (nás) Piotr zve každoročně , je na turnaj nesmírně hrdý a já se ani nenamáhám odpovědět. To se to v listopadu slibuje.

V lednu začal padat sníh a mě se začalo hodně nechtít. Pět hodin jízdy v nějaké kalamitě kvůli střílení na pajďuláky? To jsme opravdu takoví magoři? Ajuta s Eddiem se vytrvale tváří, že jízda je hotová věc. Ani skulinka pro ústup se ctí. Navíc týden před odjezdem řádí mrazy a zase sníh. Proklínám se.

Navíc dostávám na poslední chvíli pozvánku na sraz maturantů po 30 letech a kamarád výtvarník Franta Skála mě zve na oslavu svých 60. narozenin. Budou tam všichni.

Z Polska doráží asi dvacet stran pravidel na nějaký larp, či co. Musíme vytvořit čtyřčlenné družstvo . Tým doplňuje Ajutův kamarád Ondra, který prý střílí od vánoc palcem. To zas bude něco. Zaplaťpámbu jsem se od dravé soutěživosti osvobodil a k případnému dobrému umístění přijal stejný přístup, jako k naději že žena někdy nebude sobec. Ono to nějak dopadne. Alespoň si dám pivo s Ajutou a Eddiem, seznámím se s Ondrou. Lidi co střílejí palcem mě zajímají vždy.

Se skřípěním zubů volám Ajutovi, jestli se k němu dá dojet autem. Že se vůbec ptám. Léta bydlí na pasece v horách nad Trutnovem a urvaná olejová vana je pro něj „taková nepříjemná patálie“. Ovšemže dá. Jenom to prý trochu klouže. No nic. Místo Diazepamu si na narvy dávám Bachovy kapky a vyrážím.

Cesta začíná nákupem dálniční známky, abych si k výletu vytvořil ještě vřelejší vztah. Do Auta mi volá Napeska, že v Rokytnici přez noc napadlo 40cm sněhu. Snad to roztaje, než tam dojedu.

Neroztálo. V Horním Žďáru málem přejíždím odbočku k Ajutovi. Do prudkého kopce vedou do lesa dvě koleje ve sněhu. Někdo tu jel a už tu není, takže se to snad dá projet. Miluji jízdu ve sněhu na jedničku v horách, kde mě do jara určitě někdo najde.

Dokázal jsem to!! Na pasece tolik sněhu není, podvozek jsem neurval, u Ajuty stojí Ondra s Eddiem a pivem. Ajuta tu není, Soňa tu není….ale barák je otevřený a je v něm teplo. Po chvíli přijel Ajuta , Ondra mi vrazil do ruky Krakonoše a vrhnul se na mě jako hladový pes na kost. Chce vědět o lukostřelbě všechno. Nakonec hezký večer s vynikajícím dušeným skopovým. V noci mě vzbudí uretický tlak, kterému vzdoruji u vědomí, že dovnitř jsem se dostal nějakou dírou v podlaze. Nakonec musím, díru nahmatám , prohmatám se naprosto neznámým prostředím , mobilizuji všechny schopnosti a je mi úplně jasné, že už neusnu. Ondrům mobil začíná vyhrávat vlezlou melodii. Je 5.30, čas udělat těžkou snídani a vyrazit vstříc osudu. Za skleněnými dveřmi stojí duch Ajutova syna Jiříka v pyžámku.

V Polsku ihned za hranicemi projíždíme neoznačenou křižovatkou a místo výpadovky na Wroclaw se kodrcáme po okreskách. Zaplaťpámbu mám sjetinu z počítače, kde je cesta vyznačena, ale nevzal jsem si brejle a ani nikdo jiný v autě  nedokáže šifru rozluštit. Nezbývá než důvěřovat instiktům a mě. Les , park a sraziště na severním okraji Wroclawi jsme našli. Jsme borci.

Na srazišti se pohybují všemožně vymóděné postavy od normálních civilistů přez neprůstřelné vesty až po Batmana. Piotr se raduje a chlácholí nás, že půjdeme spolu, takže všechno pochopíme.

Po školení kapitánů nechápu nic.

Je mi hodně zle od žaludku a vyrážíme na trať. Nový výklad v angličtině už je srozumitelnější a přez studený pot ho vítám. V hloubce pod námi jsou v lese a vcelku daleko a skrz větve tři příšery z nějaké počítačové hry. Mají zóny, jako 2D terče. Jdeme na trať vždy dvě družstva spolu, aby se nepodvádělo. Celkem 20 družstev po 4 střelcích

Už to chápu. Napřed si každý vystřelí 10 šípů systémem 2 šípy na malý terč, 4 na velké. Body se zapíší do individuálních výsledků. Pak střílí celé družstvo najednou . Má časový limit 40 vteřin a na každém terči musí udělat 15 bodů- počítá se 2,4,5.  Čas nám měří mobilem argentinka Brunella. Brunella jí maso- je z Argentiny. Zjistili jsme to tak, že Eddie jí nabídl český sojový buřt a protože odmítla, byla v podezření z vegetariánství.

Kupodivu hladce splňujeme . Pak je ještě potřeba, aby jeden z nás trefil krabičku , čímž získá jakousi tajemnou výhodu, zvanou elixír. Krabičku trefuji a jdeme dál.

Začíná mne to bavit, nevolnost ustupuje.

Další stanoviště mezi děsnými šutry ( německý bunkr vyhozený do povětří) . Teď už to tam sázíme vcelku s jistotou. Větve Severu se ukazují jako zdatní lukostřelci a dokonce začínáme trochu chápat taktiku.  Druhé družstvo nás chválí, že ještě pořád nemáme žádné zranění, což úplně nechápeme. Střílíme trochu hůř, než oni, ale v podstatě srovnatelně. No jasně- je to družstvo poskládané z polských elitních střelců a vícenásobných mistrů ve 3D.

Na čtvrtém stanovišti už chápeme, co je to to zranění. Využíváme jeden z vystřílených elixírů a můžeme si vystřelit  dva šípy mimo časový limit.  Udělali jsme to blbě a navíc jsme si špatně spočítali boby na terčích. Pomáhali jsme na terči Eddiemu a pak se ukázalo, že na jednom velkém terči máme málo. Dva lidi musí být zranění. Hází se kostkou, kdo to bude. Je to Ondra, ale máme kliku. Poláci jeho civilní oděv vyhodnocují jako kostým, tudíž je nezranitelný. Druhý háže Ajuta a hází 6, což je imunita.

Zranění jsou celkem 4. Stát na jedné noze (ne na té pod rukou držící luk), nebo zalepené oko, nebo sedět na zemi (zadkem), nebo se před výstřelem pětkrát rychle zatočit. Platí pro další terč.

Už se nám to zaplaťpámbu víckrát nestalo. Dáváme si pozor a když hrozí, že někdo nenastřílí, ostatní mu rychle pomůžou. Ačkoli Ondrovi se začal trhat backing na jeho windfighteru (ty luky jsou tím proslulé), je to natolik dobrý střelec, že nás to omezilo jenom málo.

Rychlopalba mezi větvičkami mě stála pár šípů, ale soutěž je neuvěřitelně zábavná. Také si dost zastřílíme, protože se jedná o 170-200 šípů. Všichni z Větví Severu střílí bezvadně. Je sluníčko, 12 stupňů a bezva den.

Vyhlášení je až za tmy. Větve Severu zkončily na krásném třetím místě, já ještě vyhrál Strzalu Orka za to, že jsem byl na ostudném třetím místě v individuálech.

Domů jedeme bez bloudění, protože doma to známe. U Ajutů nám Soňa pod mikroskopem hrdě ukazuje živou veš, kterou sehnal Artuš. Nabídku na posezení u piva v zavšiveném baráku odmítám a uháním na Prahu.

Už dlouho jsem si takhle pěkně nezastřílel a navíc jsem vyžebral pro mládež terč goblina. Strávit víkend s Větvemi Severu bylo bezva, jsou to skvělí lidé.

Categories: Aktuality
Štítky: