Posted By Mysa on 27.8.2011

Akın Öğretici, překlad Michal Sodja

V celé historii lidstva se objevovala lukostřelba, právě tak, jako různé kultury a stávala se nedílnou součástí těchto kultur. Důvodem bylo víceméně vždy to samé : boj člověka s přírodou a potřeba přežít!  Lukostřelba představovala různé aspekty každé kultury, objevovala se v nich  a získávala duchovní rozměr navzdory své primární úloze zbraně a sportovního náčiní. Jsou zde příklady jako Ottomanská lukostřelba se svým napojením na islámský mysticismus, nebo japonská lukostřelba (kyudo) spojená s dálněvýchodními mystickými školami , jako je zen budhismus

V případě Turků, nejranější záznam pro bojově orientované praktiky které je možno nazývat sportem je možno nalézt v nápisech z hrobů v povodí Jeniseje , na Orhunských (Orkhon) destičkových nápisech, různých náhrobních kamenech dokazujících existenci jízdní i pěší lukostřelby. V historii Turků válka a sport jsou dva různé elementy po dlouhou dobu se navzájem podporující a zdokonalující. Například výstřel zpět ze sedla, známý také jako Parthská střela, je popisován čínskými a arabskými historiky a úspěšně provozován Turky. Jízda a lukostřelecké dovednosti Turků byly v hýčkány v jejich nástupnických státech a společenstvích, jako Osmanská říše. Disciplína a výcvik byli pravděpodobným důvodem jejich vítězství na bitevních polích. Cena jejich terčové střelby, kterou zde budeme probírat, je lépe pochopitelná v návaznosti na důležitost přesné střelby na bitevním poli.

Osmanskou pěší terčovou  střelbu je možno rozdělit do dvou částí – Darb(prostřelování) a putu. Střelba Darbu je popisována jako jako prostřelování tvrdých předmětů jako jsou špalky dřeva,  mramorové destičky , bronzové zvony a kovové pláty, také nazývané „ayna“ (zrcadlo). Nácvik prostřelování kovových desek byl vhodný ke získání schopnosti na bitevním poli prostřelovat štíty a zbroj nepřítele.

Terčová střelba, která je předmětem tohoto článku se nazývala „puta“. Slovo PUTA má etymologicky původ v perském slově „bute“ které znamená hliněný džbán, či hrnec.(terracotta). Mohlo by to znamenat, že původně hrnec, či džbán sloužili jako terč. Avšak je zde také etymologický záznam v básni Dede Korkut, kde „puta“ znamená trup v Chagataiském dialektu turečtiny.

Neexistují žádné záznamy kdy se  puta začala střílet.. Ačkoliv v Seyahatname (cestopis) Evliyi Čelebiho se hovoří o původní terčové střelbě v Istanbulu. Podle Čelebiho byly ikony z Hagia Sophia odneseny do Okmeydanu (lukostřelecký areál) a použity jako terče.( z islámského úhlu pohledu jsou ikony vykládány jako předměty uctívání, persky nazývané „put“ ,což Turci přejali. Uctívání objektů znázorňujících člověka , zvláště jeho realistických zpodobnění bylo vnímáno jako svatokrádežné).  Nicméně pro nás je tato zmínka cennou,  neboť o těchto lukostřelcích bylo známo, že na ikony stříleli „puta“ šípy, což ukazuje, že „puta“střelba se vyskytovala v 15.století a byla nazývána „ Puta“. Termín „puta“ však spíše vychází z terracottového hrnce, jak soudí Unsal Yucel , spíše, než Čelebiho  zvukové podobnosti mezi „puta“ a „put“(předmět uctívání)

Avšak existují dva další typy „puty“. Kromě známější kožené puty ve tvaru hrušky (obr.1) existuje ruční puta a košíková puta (obr.2 a 3)

obr. 1 kožená puta

obr.2 ruční puta.obr.3 košíková puta

Jelikož kožené puty byly používány po dlouhé období (kolem 400 let) a protože jsou zachovány v muzejních sbírkách, článek bude mít těžiště v kožených putách a od teď slovo puta bude znamenat koženou putu.

Je známo, že puta byla používána jako terč v pěší i jízdní lukostřelbě. Nicméně my se budeme zabývat pouze pěší lukostřelbou.

Puta dosáhla své finální podoby v 18. Stol. Byla 107cm vysoká, 77 cm na šířku a 8-10cm tlustá. Dvojitý kožený polštář hruškovitého tvaru byl umístěn v dřevěném, nebo rákosovém rámu, rovněž zakrytém kůží. Polštář byl vyplněn bavlnou, nebo pilinami. Poté se na terč udělaly různé barevné tvary. Nakonec byly na spodek terče umístěny malé zvonky. Zvonky při zásahu vydávaly zvuk a informovaly střelce. Kontrola zásahu zrakem byla obtížná díky dlouhé vzdálenosti. Navzdory nedostatku přesných historických záznamů o tvarech a barvách puty, můžeme  se domnívat, že se mohlo jednat i o jednotlivé terče na samotné putě. Použití malých zvonků je nasnadě. Zvukem informovaly střelce, jak bylo dříve zmíněno.

Od jejího vzniku se objevilo a bylo přijato několik různých pravidel. Soutěže ve střelbě puty byly nazývány „ puta košusu“. Ačkoli podmínky střelby byly přijímány těsně před soutěží,  nebyly osvobozeny od náboženských charakteristik Osmanské lukostřelby. Protože hazardní hra je hřích , dával se pozor, aby se soutěž neotočila k sázkám. Například když se všichni soutěžící účastnící se soutěže odevzdali ceny do soutěže ( předměty, peníze) a všechno získal vítěz, mohlo to být označeno za hazard a tudíž hřích. Aby se puta nestala hazardem, mohl dát ceny do soutěže jeden, nebo několik soutěžících ( v žádném případě všichni) a vítěz (nebo vítězové) si mohl ceny odnést. Jestliže soutěžili dva střelci jenom jeden z nich, nebo někdo , kdo nesoutěžil, mohl dát ceny do soutěže. Takto to nebyly peníze co soutěžící riskovali a oni se mohli pouze pokusit získat cenu.

Další klíčovou vlastností pro soutěže byla srovnatelnost; střelci se stejnou střeleckou úrovní stříleli stejný počet šípů za stejných podmínek. Soutěže provozované mezi experty a nováčky, soutěže na různé vzdálenosti nebo soutěže ve střelbě na terč postupně stokrát byly také považovány za vadné.Všechny podmínky a pravidla, jako ceny, střelecká pozice, terč a kdo střílí první byly domluveny před soutěží.

Ti kdo chtěli soutěžit v putě,  byli shromážděni a rozděleni do skupin. Každá skupina měla rozhodčího (vedoucího). Tento vedoucí určoval, kdo půjde střílet. (na soutěžích v putě se zpravidla dodržoval systém seniority „kidem“) a kontroloval střelce, jestli nepřešlapuje. První skupina střílela nahodile „kura“(nátah)   a střílela z palebné čáry vkleče směrem k terči.  Další skupina (skupiny) si zavěsila luky na ramena sedla si v bezpečné vzdálenost nedaleko puty a čekala, až přijde na řadu.    Když bylo vystřeleno domluvené množství šípů, všechny skupiny si zavěsily luky na ramena a vydaly se k terči.. Lukostřelci, zatímco si navzájem blahopřáli Allahuekber (Alláh je veliký), potřásajíce si rukama kráčeli společně k terči, sebrali úspěšné šípy a předložili je „meydan agasi“ (vedoucímu střelby) nebo „meydan šeyhi (šéf střelnice). Ta samá procedura se opakovala u další skupiny, která dosud nestřílela a její úspěšné šípy byly rovněž předloženy šejkovi. Zde byly šípy rozděleny a ceny si odnesla skupina s větším počtem úspěšných šípů, v případě remízy byly ceny rozděleny.

Alternativně Mehmet Zeki Pakalin pod hesly „košu/soutěž“ a „kura/nátah“ ve svém slovníku osmanských výrazů a idiomů uvádí další způsoby. Podle této metody střelci rozdělili své šípy na hromádky a dali své střelecké prsteny  nezůčastněným lidem. Titi lidé pak nahodile rozdělili prsteny na hromádky šípů. Potom střelec, který našel svůj prsten musel použít šípy, na nichž prsten ležel. Jelikož se tato metoda nikde jinde nezmiňuje (včetně hesla „puta“ v tom samém slovníku) , je otázkou nakolik byla používána.

Střelba na putu, ačkoliv byla na každém Okmeydanu jiná (lukostřelecký areál kterých bylo v Osmanské říši a na středním východě řada) byla zpravidla provozována na vzdálenost 250- 400 gez( 165-265m) a střelba byla prováděna z místa zvaného „sofa“. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že šíp letěl k terči relativně dlouho , asi 3-4 sekundy. Jak ošetřit pravidla jestliže šíp změní během letu směr a  na terč mohou působit vnější vlivy. Například když šíp vlivem vnějších vlivů přestřelí terč a nemůže být počítán jako platný a výstřel by měl být opakován , ačkoliv je terč chráněn před větrem a jestliže ze stejných důvodů šíp zasáhne a mohl by být počítán jako zásah. Jestliže se šíp při výstřelu zlomí, nebo zasáhne ptáka, je výstřel neplatný a může být opakován.Jestliže jsou spory, úspěšný zásah je definován jako zásah puty samotné, zásah končíku předešlého šípu, nebo zvonku je neplatný. Vítěz je určen podle vyššího počtu úspěšných šípů, v případě shody je rozhodujícím faktorem šíp blíže středu.

Jak bylo řečeno, počet šípů se domluví před soutěží , ačkoli časem se do tradice také dostaly místní zvyklosti. Například jestliže střelci v Hejazu stříleli 10 šípů, v Íránu tradice určovala 12. Zatímco jiné osmanské komunity stříleli 5 šípů, janičáři 9. Je známo, že tento počet se neřídil striktními pravidly, ale spíše tradicí v návaznosti na kulturní a náboženské zvyklosti dané komunity.

Jak již bylo zmíněno, střelba puty byla provozována ze „sofa“ Tato místa nebyla stavěna pouze jako stanoviště střelců, ale byla často budována jako místo pro socializaci a odpočinek střelců. Například na vyobrazení puta sofa od Evliyi Čelebiho v Istanbulském Okmeydanu je travnatá střelecká pozice se stáletekoucí vodou a tisíce střelců střílí šípy. Vzhled puta sofa pro tisíce střelců kde se mohou družit a odpočívat značí důležitost a váženost střelců ( jako sportovců) a lukostřelby ( jako sportu)

Navzdory tomu, že vzdálenost k terči byla velmi veliká, zdvih úhlu luku byl snižován, nadto bylo považováno za náhodu, pokud šíp vržený zdvihnutým lukem trefil putu.  Z toho důvodu mistři stříleli pod napnutým provazem. Tyto střely byly nazývány „Remy-i Sedad“ (dokonalý výstřel) . Lano bylo nataženo mezi dvěma tyčemi s výškou 2.5 zira-i mimari (délková míra o velikosti 0.66m). Tedy lukostřelec seděl, nebo klečel 1.7m před tyčemi a střílel šípy pod provazem vysokým 1,89m z těchto údajů je možno vyvodit, že střelecký úhel (úhel mezi vodorovnou rovinou a šípem) nemohl být větší než 25° z kleku a 35°ze sedu. Očividně střelec a terč mohli a nemuseli být v té samé výšce, takže se úhel zdvihu mohl měnit. Pochopitelně tento způsob střelby vyžadoval silný luk a dokonalou techniku.

Jako u jiných disciplín, pozice u puty se mohla měnit. Střílelo se ze stoje, kleku i sedu. Ale otevřenost postoje se také měnila podle osobního vkusu. Někteří střelci stáli k terči tváří, jiní bokem podle svých fyzikých možností.  Byla celková shovívavost k nenapodobování cesty starších/mistrů , ale získat perfektní postoj zkušeností . V souvislosti s tím se uvádí, že bylo dobrou praktikou trochu se naklánět na stranu ruky držící luk, ale přílišné vykláněni přineslo víc špatného, než dobrého.

Puta soutěže se rozmohly, když se jim začala věnovat pozornost. Tisíce diváků a zvláště sultán MustafaIII osobně docházelo na tyto soutěže do Okmeydanu. Střelba puty a soutěže  měla také dalekosáhlý vliv na život společnosti. Navzdory tomu, že v osmanské kultuře během 19.stol. začala ztrácet důležitost, našla si puta znovu cestu do poetiky lukostřelby.

V současnosti střelba puty a soutěže v putě získávají velikou pozornost a nastupují jako vyhledávaná disciplína v Turecku i ve světě. Puta terče jsou v Turecku  preferovány  pro tradiční soutěže a jejich presentace před světem je malým, ale důležitým krokem. Během psaní tohoto článku jsem obdržel zprávy od nadšených Maďarských a Německých přátel kteří by chtěli pořádat soutěže podle původních pravidel, zatímco Poláci již na puta terče běžně střílí. Z mého úhlu pohledu tyto báječné zprávy jsou nejlepším indikátorem světového zájmu o střelbu puty.

Pozn. Překladatele: k článku ještě patří dodatek, ale byl jsem líný překládat texty k fotkám podomácku dělaných pytlů , včetně toho mého.

Categories: Aktuality, Články
Štítky: