Šťastné Vánoce a veselý rok 2017 Přejí Pražské Větve IQ60
Posted By Mysa on 23.12.2016
Měření luku
Posted By Mysa on 6.10.2016
Na MČR ve 3D lukostřelbě v Sedmihorkách bylo k vidění něco dosud nevídaného. Relativně nový člen Svazu je inženýr z Moravy, pracující hodně v Německu a zabývající se laboratorními měřeními. Přinesl si velmi neobvyklé měřící přístroje a čidla a s nimi měřil chování luku při výstřelu. Rychlost šípu, délku a sílu nátahu, alei i stacking jsme schopni změřit, ale tohle je skutečně neobvyklé.
Výstupy z měření jsou bohužel jenom pro měřené, aby se nejednalo o reklamu, ale byly velmi zajímavé. Přístroje změřily velmi přesně rychlost a pravidelnost doznívání vibrací (každý luk má handshock), ale i nepravidelnost chodu ramen. Osobně mě překvapilo, že luk se chová rozdílně při vypouštění 3 prsty pod a mediterran. Ale víceméně potvrdily pocitové dojmy. Tlumiče na tětivě nemají na handshock vliv
Mistrovství Evropy 3D IFAA Saalbach- Hinterglemm očima primitiva
Posted By Mysa on 4.7.2016
Na ME ve 3D v Saalbachu se chystala mohutná česká výprava. Potvrzovali jsme pořadateli účast 38 střelců. Bohužel v kategorii primitivů jsme byli jenom tři. Já (Mýša) za Větve, pan Strakapoud Miklíček za Itaclub a Renka Nováková za Falcon.
Měli jsme objednané vcelku luxusní apartmány , kde měla bydlet rodina Provazníkova, Ita, Vavrda, Bob, pan Velkostatkář a Jarda Tomek, který nakonec musel v Budějovicích do hospody a nikam nejel.
Zbytek výpravy bydlel jinde
Těsně před odjezdem nám k celkem drahému bydlení Rakušáci přirazili ještě 50E za úklid a asi 10E za to, že dýcháme
Vyrazili jsme s Ivetou bez Jardy, zato s velkoryse naloženým vozidlem. Vezli jsme jídlo, pití, nádobí, kafe, luky, šípy, dílenské opravárenské vybavení, vlajky, vuvuzely, rachtadla……..
Před Salzburgem staví Ita u pumpy, kde je velké množství historicky vypadajících českých sportovních autíček na cestě ze Sardinie. Nálada je vynikající
Cesta byla moc krásná. Od Salzburgu jsme jeli na jih krajem Adolfa Hitlera a jeho Orlího hnízda krásným kaňonem. U Zell am See správně odbočujeme do hor a nacházíme Hinterglemm i barák. Vzápětí přijíždí Petr Dlesek pro doklady k registraci a jdeme se všichni zapsat. Ačkoli se nesmí na trati kouřit, dostáváme zapalovače.
V neděli ráno musíme s Robertem na brífing kapitánů pro informace. Pak si jdu s Provazníky střelit cvičný okruh za 10E a večer jdeme na průvod. Průvod slušně proprší a tak je to i v pondělí.
V pondělí jdeme bílý okruh s názvem Top of EBHC. Slovem My jsou míněni : Primitivní muži, primitivní ženy a veteráni BB (Milan Hladil a Štefan Myšiak)Znamená to že se jedná o nejvýše položený okruh, nejtěžší a chodecky nejnáročnější. Celý okruh je postaven nad hranicí lesa ve výšce 2100m.n.m. V lanovce máme pocity jako ve startujícím letadle. Hučení v uších….
Na shromaždišti je atmosféra jako na Woodstocku. Tam jim taky sprchlo a odpůrkyně podprsenek se vrhaly do bláta. Tady sice žádné takovéto uvolněnosti nebyly, ale alespoň to Rakušáci zkusili vyvoláváním vlnění a optimistickou hudbou. Čvach, čtvacht, blemc čvacht.
Nahoře jsou tři stupně nad nulou, lehce prší a je tam místy sníh.
Zato potkávám spousty kamarádů. Rád vidím švýcarského primitiva Láďu Drábka i holanďanku Lindu.
Sestupujeme v pěti až šestičlenných skupinách opatrně lavinovým svahem s klesáním cca 45°. Terén jsou šutry místy porostlé lišejníkem, v ďolíkách i borůvkami. Pak vstupujeme mezi lavinové bariéry a klesání se ještě zvětšuje. Jdeme kolem páru vcelku slušných lyží po lyžaři, kterého tam v zimě zachraňoval vrtulník. Trochu si říkám jakého blba tam asi napadlo jezdit. Zároveň si intenzivně uvědomuji, že tohle půjdeme i nahoru. Poučka , že v případě nebezpečí třikrát zahoukají a my máme běžet do domečku u lanovky mi přijde srandovní. Z těchto atletů tam řada asi ani nedojde. Vláčejí s sebou nesmyslně narvané batohy. Dva batohy nesu skupině nahoru, protože oba majitelé vypadají že umřou. Nahoře si Rakušák vytahuje cigaretu, takže mu batoh vracím. Vzdálenosti jsou impozantní a za některými terči jsou zástěny. Kupodivu se moc nelámou šípy, protože lišejník je dost hutný.
Tři terče dávám velmi pěkně na první pokus. Pak přichází mlha. Kupodivu nás to i tak baví. Střílíme opravdu instinktivně a zásahy identifikujeme po zvuku. Bohužel odvrácenou stranou této zábavy je , že vyrábí outy, tedy že přicházíme o body. Zhruba po osmi terčích je kuřárna a kiosek, kde si může člověk koupit za 40 korun kafe a za 80 korun žemli.
U kiosků se taky potkáváme s primitivními děvčaty, což je milé.
Luk celkem hbitě reaguje na změny počasí a teplot, což je naopak nemilé.
V sedle pod vrcholem si přilákávám ovečku a pokouším se dělat selfíčko, což není lehké, protože telefon nemá čelní kameru.
Tři terče před koncem je trochu problém. Skupina ve předu si všimla že je mlha a déšť a čeká na lepší počasí. Sice ji technicky můžeme předejít a terč si pak dostřelit, ale to je v lavinovém svahu pravidlo k smíchu. Sklon je větší než 45° a budeme rádi, když těch 300 výškových metrů k lanovce překonáme bez fraktur a infarktů.
Ostatně vrtulník zasahoval třikrát. Dvě komplikované zlomeniny, jednou infarkt.
Po 30 minutách v dešti a mlze se opatrně ptám, jestli už někdo namaloval želvu. S překvapením zjišťuji že z těch padesáti lidí ve frontě to nikoho nenapadlo. Rychle vyrábím olejovým fixem na lavinovou bariéru želvu a počasí se během sedmi vteřin mění. Tato historka má ještě drobné dozvuky.
V středu mi na banketu předsedů vypráví Prezident Loef Smith jak u nich v Jižní Africe kouzelnice způsobila lokální přírodní katastrofu. To znám, protože v tom měl prsty můj kamarád Pavel Štingl
V úterý jdeme na nejhezčí trať jakou jsem kdy viděl. Je hezky, sluníčko. Vezou nás traktorvláčkovým šnelcukem na konec údolí, kde je jakýsi přírodní zábavní park a Rakušané se tam mohou za 30 EUR pověsit. Alpské louky a ze všech stran do údolí padají vodopády. Bohužel kapitán skupiny je bývalý důstojník vojenského námořnictva NDR, takže bez focení, bez přešlapů, podepsané šípy…první člověk který zná knihu pravidel nazpaměť. Už ho znám z Francie, kde nás taky celý den buzeroval, takže mě vítá radostně. Alespoň mluví anglicky a rusky. To je vzácnost. Většinou jsou kapitán i oba zapisovači Rakušáci, nebo Němci a něco si mezi sebou chrochtají o mých bodech, jinou řeč neuměje. Pošasí je stabilní, takže nástřel je víceméně normální. Na nohou mám promočené smradlavé vojenské půlitry.
Ve středu si už beru pantofle z Vietnamu. Víc než terén mě trápí mravenci. Na pantofle jsem zvyklý a k překvapení Němců při pádech z hory chytám já je. Ve skupině čtyři němci- jeden trochu mluví anglicky a Švýcar Alain nemluvící německy, ale francouzsky a italsky . Ze vzdoru hlásíme italsky. Skupina je trochu depresivní. Není se s kým bavit, připadám si trochu jako „nejlepší kamarádka na randeti“ a nikomu nám to moc nejde. Je to trochu depresivní Standart 3D, který u nás zaplaťpámbu nestřílíme. Dva šípy na terč a body naskakují zvolna.
Trochu zpestření je, když nás u kuřárny dochází dívčí skupina a jde hřadovat do mraveniště. S mobilem číhám na výskok, ale je tam maršál, takže mobil zase schovávám. O výskok dějiny přišly.
Mravenci jsou všude a nesmí se na ně šlapat, což nejde.
Večer je banket pro prezidenty, kam jdu pletichařit, protože Němci mají radikální návrhy pro světovou radu a potřebuji taky vyjednat ME v Čechách. Velice nás rušily dvě pěkné servírky v dirndlech. To je takový tyrolský kroj který je něco jako polička na ňadra, která na ní leží a ty se máš dívat do očí. Oční nerv je pak strašně přetížený.
Ve čtvrtek máme volno a venku probíhají čtyři roční období. Myslím na holky na bílém. Jak se ukázalo tak zbytečně, protože Rakušáci už bílý okruh neotevřeli.
V pátek se má střílet v podstatě stejné 3D, jako u nás, jenom trochu dál. Vyrážím opět v pantoflích, ale Robert mě varuje, že okruh je v rašeliništi.
Nádhera. Krásný rozhled.
Na 6. terči mám 78 bodů. Paráda. Bohužel kuřácká přestávka a dva outy. Z toho jeden na bizona. Pak už se chytám. Komora, skorokomora, out- ale ten dali všichni, skorodvacka, nepochopitelný out a kuřácká přestávka. Pak komora a na dalším terči šíp mizí v rašelině, potom outy než si nacházím šíp „trefovač“ na posledním terči před kuřáckou přestávkou. Pak už si dávám jenom jeden out na maximálkách. Ostatní proměňuji.
Bodově mizérie, ale družstvu přesto unikám o 40 bodů.
V zásadě je mi to pumpička, protože soutěž jsem vzdal víceméně už po pondělním debaklu. Přesto očekávám spíš postup než sestup. Na 31. místo ze zhruba 100 střelců
Pro jistotu jsem se pokusil šlohnout bedničku s výsledky, ale chytili mě po dvou metrech.
Večer je vyhlášení. Až na řídké vyjímky mají všichni národní dresy, nebo klubové dresy. Já mám tričko našeho vlčího bratrstva a CZE na zádech. Je tam hodně Jindřichů Mikolášů, protože Strakapoud šmelí dresy. Ze mě se hbitě stává Holanďan, protože Vavrda touží po holandském kloboučku. Vyměňuji za svůj mnohem kvalitnější klobouk, ale vzápětí dostávám ještě jeden návdavkem.
Moc mě to tam nebaví, protože hudba dělá kravál že nejde mluvit a pivo stojí tolik, že nejde pít.
Vyhlašování je v němčině s přebuzeným překladem, že tomu skoro nerozumím.
Češi získávají 6 medailí, takže jsme úspěšná výprava. Radost mi dělají. Nejšťastněji vypadají obě medailová juniorská děvčata Lucka a Majda.
Trochu nás namíchli, protože kartičku na lanovky bez které nejde střílet nám dali k proplacení. Ostatní ji dostali zadarmo. To že na ní je sleva na taxíky a městský bazén je chabou útěchou.
Ráno zabalíme a jedeme s Ivetou nach Budějovice. Cestou si ještě dáváme jídlo na břehu jezera chladného v křovích stinných. Pak krátce pomluvit budějovické pivo v podniku zrádce Jardy Tomka a hajdy domů. Doma čeká dítě s vysvědčením. Má kliku, že jsem unaven.
Výroční Randezvous TJBD. Cestopis očima předsedy
Posted By Mysa on 6.6.2016
Po zhruba osmi letech vytrvalého tlaku se podařilo přemluvit další členy PVIQ60 k návštěvě výročního Randezvous německých tradičních lovců. Dokonce se podařilo vylákat z jeho doupěte zamřelého jezevce Habakuka.
Randezvous je neveřejná akce které se zúčastňuje obyčejně kolem 70 lidí a je v mnoha ohledech naprosto mimořádná. Tradičně se odehrává na konci Velikonočního období, na svátek Těla a krve Páně, kdy má spolková země Bavorsko církevní prázdniny.
Na Randezvous mne poprvé pozval President a diktátor TJBD slovutný pan Alois Hofherr , s nímž jsem se sblížil v roce 2008 v Jižní Korei. Zde probíhal Světový festival tradiční lukostřelby kde pořadatel chtěl po účastnících aby měli kostým. Já měl kostým z Hamleta, Alois byl převlečen za bavorského pašeráka soli. Moc se tam nestřílelo, takže jsme hlavně kouřili.
Původní sestava byla vymyšlena na jedno auto s plánem- doktor Szel (dříve Sova) ke mně přijede na oběd i s potomky , naobědvám je a pak pojedeme do Bavor. Překvapivě o účast projevil zájem i Napeska a ještě překvapivěji Dawsa. Posledního zmíněného jsem už podezříval, že už má v plánu jenom šoupat ponožkami na vyleštěné podlaze, neboť provozuje kjůdo.
Všechny jsem v řádném termínu přihlásil na Randezvous, ale reakce Němců byla odrazující. Napařili nám plné startovné na celý týden a napsali, že je omezený počet účastníků, zvláště hostů.To jsme si pochopitelně vyložili jako neradost z naší účasti, ale nekonec vše dobře dopadlo.
V pátek 27.5. opravdu přijelo zlínské vozidlo krvavého řezníka doktora Szela (dříve Sovy) naplněné zmíněným otrlým mazákem a jeho dvěma potomky. Dle dohody byli nasyceni dvouchodovým francouzským menu, ale kafe jsme nestihli, protože přijelo Větvové vozidlo. Moje bagáž byla naložena k doktorovi Szelovi (dříve Sova), protože má velké auto, já k Dawsovi, protože zase až tak velké není.
Od Plzně jsme začali v protisměru potkávat konvoje US army. Což uvádělo do vytržení zvláště Napesku, který kdyby nebylo války ve Vietnamu, tak by musel chodit nahý. Popravdě se nám to líbilo všem a z okna jsme vystrčili vlajku Pražských
Až do Německa probíhala cesta v pořádku. V Německu ovšem za první dědinou dobře známý „umleitung“, který nás stočil k severozápadu. Po chvíli jsem začal jevit nervozitu a vyžádal si mapu, na kterou jsem díky stařecké vetchozrakosti neviděl. Brejle byly v druhém autě. Dawsa zajel ohleduplně na lesní cestu, kde nebyla vidět ani ta mapa.
No- vše dopadlo dobře a cestu jsme našli ihned – respektive jsme jí neztratili, protože jsem jeli dobře.
Po chvíli se na obzoru objevila výrazná silueta hradu Flossenburgu a už nešlo zabloudit. Tady jsme vlastně v Čechách, protože tržní město Floss a i Flossenburg získal Karel IV. Od rýnského falckraběte Ruprechta a připojil je k Českých zemím.
A už jsme na tábořišti. Není tu moc lidí, protože probíhá závod loveckými hroty. No nic- těch pár co tu jsou zdravime a jdeme si postavit tábor. Tábor má v duchu husitských spanilých jízd obranný charakter. Oba vozy blatník na blatník, kolem do kruhu 4 stany. Doktor Szell (dříve Sova) nechtěl dovolit abychom do střechy jeho vozu udělali otvor na vlajkovou žerď, tak jsme mu ji alespoň přivázali k ráfku kola.
Potom jsme rychle šli na okruh střílený loveckými šípy, ale kousek za námi šla rota sklízečů, což jsme nevydrželi s nervy.
V táboře čekal kamarád Jesse, voják americké armády ze základny Hohenfels, což je legrace, protože na vojně jsem měl 2. lehký obrněný pluk v referátě. Měl sebou dvě starší děcka, ale ukázalo se, že jsou to taky američtí vojáci, jenom mladší. Jesse přitáhl tři bedny obsidiánu a pazourku na třískání, protože v červnu se vrací do USA. Udělal nám radost, protože se učí střílet palcem.
K večeři byly různé pamlsky z holandské trouby, vynikající bavorské pivo, strašná irská whisky a lahodná skotská. Rovněž různé pamlsky z bedny od roentgenu Bundeswehru z majetku doktora Szella (dříve Sovy).
A ráno ta krása. Opakovaně jsme se shodli na tom, že takhle postavené 3D se asi nejvíc blíží naší představě o 3D. Většina terčů byla postavena tak, jak by zvíře vypadalo, kdyby bylo loveno. Buď terč, nebo střelec v krytu. Nic nebylo postaveno tak aby to byla „výzva“, ale jiné zásahy než na „komoru“ nejsou reflektovány. Při okruhu loveckými šípy jsou mizerné zásahy dokonce penalizovány. Pokusy jsou tři. Většinou si střelec může vybrat. Luky se používají lovecké, karbonové šípy jsou zakázány. Kladkové luky připuštěny nejsou, ale nejsou zde k vidění ani terčové luky .
Všechny terče jsou soukromé a majitel je zhusta i staví.
V Čechách by takový závod asi zaznamenal menší zájem, protože to jednak není závod – ego zůstane hladové- a navíc je velmi náročný jak pro stavitele, tak pro střelce. Lovci staví kompozice. Kozoroh na skále, rodina bobrů u potoka, stádo srnek, vlci trhající kořist………pokud má následovat vodní scenérie, tak se pochoduje půl kilometru k vodě. Žádné „vyplňovací“ terče nejsou. Všechno má svůj smysl a někdy i humor.
České výpravy se ujal samotný prezident Alois se svou stařičkou fenkou Finjou, která si žije svůj život. Hned na začátku jsme se domluvili, že nebudeme výsledky psát. Jde o pocit. Terče jsou opravdu krásně umístěné a některé navíc dost naturalistické. Ačkoli optických klamů moc není, je třeba se vrcholně soustředit a ne vždy se podaří komoru trefit napoprvé. Obdivujeme Dawsu, který má yumi a šípy které vůbec nejdou sehnat. Trať se (dle Dawsy) nachází na abyssálních hypidiomorfně zrnitých ( a navíc denudovaných)vyvřelinách porostlých borůvčím, tedy dle nálezu geologa prostředí pro šípy krajně nepřátelském. Přesto k prvním škodám na šípech došlo až odpoledne, a sice ztrátou po furiantském výstřelu mimo.
Dopolední část končila opravdu mimořádně jímavou scenérii ibexe a pumy na mohutném skalním suku.
Odpoledne odpočatí, nasycení a natěšení jsme vyrazili na druhou (a zajímavější ) část okruhu. Již třetí terč (sokolík na bidle) stál předsedu nepovedený šíp. Který se napřed odrazil nahoru a zpátky, při druhém pokusu doleva a dolesa.
Pak následovala zmíněná smečka požírající prase, a Dawsovi osudná bobří rodina. Krásná kompozice byla v ruinách mlýna. Miniaturní sovička na pantu – mě se nesklopila , protože jsem prostřelil sovičku i s pantem- a rys. Sovička chtěla odvahu. Pak mufloun přes vodopád…..za zmínku stojí kompozice vydra, ledňáček, volavka – stříleli jsme ledňáčka a volavku- , či krokodýl syčící na gaviála.
Obloha potemněla a v dálce někdo tahal plechy. Vypadalo to, že konec Světa se blíží, takže uvolněná část výpravy střílející na všechny terče neuvolněnou trochu znervózňovala.
Na tábořiště jsem dorazili jentaktak, nacpali bagáž a obsidián do aut a spadlo na nás nebe. Domů jsme jeli v dešti. V Bavorsku byly povodně . Příjezd domů byl v příjemných 6 hodin. Nebýt umleitungu, trvá cesta Radotín- Saint Otzen cca 2 hodiny.
Saint Otzen 2016 –propagace česko-moravské 3D lukostřelby v turecko –japonském stylu .
Posted By Mysa on 1.6.2016
Zapsal Doktor Szell, dříve Sova
Jako každoročně je to opět tady –setkání tradičních bavorských lukostřelců v malebném prostředí blízko hranic a Českého lesa kde snad k poctění místa nasazení našeho předsedy 3D v době základní vojenské služby pořádají bavorští lovci své každoroční orgie .
Díky své neuvěřitelné schopnosti okouzlit dav svými outfity , jazykovou dovedností, hlučným zpěvem i smíchem , zde náš předseda navázal nejprve křehké přátelství přímo z presidentem bavorských lukostřelců a aniž by si toho popletení Bavoři všimli začala tak invaze rozpínavé české 3D lukostřelby na západ. Inu platí zde české nabídni prst a přijdeš o ruku –minulý rok jsme na setkání jeli již 4 a letos v počtu 6 .Jakoby Bavoři něco tušili zkoušeli se nás nejprve odradit vysokými poplatky, ale pro finančně stabilní klub PV IQ 60 to nemohlo být překážkou .Navíc se předsedovi podařilo důsledným lobbingem na nejvyšších místech a zásahem do kursu eura na trzích s obsidiánem srazit výši poplatků na únosné minimum . Tak jsme tedy jeli – já ,dr.Zell (dříve lichotivěji Sova) ,jako nastrčená , jediná důvěryhodná osoba starající se o 2 dospívající chlapce ,předseda Myša jako oficiální hlava 3D, Napeska (důkaz toho že až dojde k obsazení Bavorského území první vlajkou která zavlaje bude PV IQ 60 ) a Dawsa (samozřejmě další člen PV IQ 60 tentokrát ale v přestrojení za emisara japonské lukostřelby)
Abych podpořil u dětí nadšení z výletu na nejvyšší míru zakázal jsem jim jít do školy už v pátek , nabalili jsme se vším potřebným k přežití (asi tak na 14 dní ) a vyrazili směr Radotín na místo konspirační schůzky .Tam nás předseda s moravskou pohostiností nakrmil několikachodovou menu francouzského typu , Myšovo kulinařské umění je známé ale mé chlapce zaujaly spíše stříbrné příbory z rodinného dědictví , výhled na rušnou křižovatku a vystresovaní holuby kteří se báli spočinout na střeše domu neboť tak riskovali okamžité sestřelení .
Vcelku dle časového harmonogramu se dostavila další část výpravy a mohli jsme vyrazit .
Těsne před hranicí jsme narazili na kolonu po zuby ozbrojených amerických jednotek .Nevěda zda se jedná o osvobození , invazi nebo jen přátelské cvičení jsme neohroženě vystrčili vstříc americkým vlajkám vlajku PV IQ 60 a z druhého auta tolik oblíbené trenýrky . Naštěstí předseda neměl po ruce žádnou oslavnou bouchající rachejtli což nám asi zachranilo život. Nevšimnuti jsme překročili hranici do zaslíbeného Německa, zažádali o azyl jelikož na našem uzemí se proháněji vojenská vozidla , obdrželi každý do začátku 800 Euro , já ještě dalších 800 Euro jako příspěvek na nezletilé děti a slíbili jsme jednohlasným Ja ,naturlich že se dokážeme asimilovat v nových podmínkách (Myša křičel německy že se dokáže milovat zcela určitě )
Posilněni prvním uspěchem jsme dorazili na místo setkání tradičních lukostřelců –ustrašený bavorský lid se ještě pokusil o poslední uskočnou lest ve formě mnoha objížděk , zmateného značení ale náš navigační expert Napeska si s tím poradil hravě –jedinkrát v životě dostal lekci v Madarsku a ta ho zocelila na celý život.
Na místě už z nás spadly veškeré útrapy cesty a konečně jsme se mohli projevit jako praví uprchlíci –uprostřed mítiny jsme rozbili velký tábor (po vzoru Mongolů jsme vezli několik stanů navíc abychom zmátli nepřítele svým počtem ) vyvěsili jsme vlajku aby visela výš než všechny ostatní a vyrazili jsme planýrovat místní kuchyni a sklad nápojů . Po cestě do kuchyně jsme se ujistili že jsme tu vítáni takže jsme nerušeně vytáhli krátké zbraně a šli trénovat na místní parkour-vše probíhalo dle osvědčeného scénaře ,já střílel do plechového berana , Mýša střílel všem zvířatům na oko , hledali jsme šípy , všichni obdivovali krátké luky a letos navíc i našeho zen lukostřelce , který asi nejsilnějším evropským kyudo lukem mistra Jeneše dokázal trefovat (i opakovaně) 3D zvíře na zonu.
Unavení propagací česko –turecko-japonské lukostřelby jsem zasedli ke stolu a pili a hodovali , navazovali nové známosti a utvrzovali staré , vyráběli obsidiánové hroty , předseda demonstroval místním tvrdost lidu za hranicí a holýma rukami a nohama upravoval hořící polena na táboráku.
Ráno po mocné na tuky bohaté snídani jsme vyrazili na trat –dopoledne 14 terčů na 3 šípy odpoledne 14 terčů na 3 šípy . Vzdálenosti mezi stanovišti výrazně delší , krásná procházka přírodou , stanoviště většinou z více 3 d zvířat postavené jako lovecká situace –stádečko divokých prasat , vlci u mršiny prasete , lednáček u bystřiny potoka ,sokol vysoko v oblacích na sklopné tyči …….prostě paráda . Navíc tím že se nám nikomu nechtělo kazit si kouzlo okamžiku zapisováním a psychicky náročným soutěžením tak jsme nic nazapisovali , nepočítali a jen si užívali každou ránu .Výsledkem samozřejmě byla naprostá pohoda omocněná pozorováním zenového lukostřelce v tradičním uboru a tak jak už to tak bývá když o nic nejde se nám všem extrémně dařilo a navzájem jsme se hecovali . Uondaní ale spokojení jsme dorazili do tábora a na PV IQ 60 padl stesk po domově , na prostředí se špatně adaptovali , vyuka němčiny vázla ,rodinné a přátelské vazby které zanechali za hranicí se ukázali být silnější než se původně zdálo ,německé pivo už jim nechutnalo , německá káva byla slabá a na obloze se začaly hromadit mraky .Smrdělo to průtrží mračen tak jsme zbaběle začali balit .Bylo hotovo , vše (včetně asi 100kg materiálu na kamenné hroty ) bylo naloženo a během minuty se spustil déšť . Dali jsme poslední kafe, čaj , buchtu , limonádu ujistili bavorské lukostřelce k jejich hrůze že příští rok přijedem zase a v mnohem hojnějším počtu a zmizeli jsme jako pára nad hrncem. Za hranicí naše moravská posádka předjela obsidiánem obtěžkané auto PV IQ 60 a za průtrže mračen, blesků a hromů jsme se pokorně vrátili do sluncem zalitého Zlína .
Díky své neuvěřitelné schopnosti okouzlit dav svými outfity , jazykovou dovedností, hlučným zpěvem i smíchem , zde náš předseda navázal nejprve křehké přátelství přímo z presidentem bavorských lukostřelců a aniž by si toho popletení Bavoři všimli začala tak invaze rozpínavé české 3D lukostřelby na západ. Inu platí zde české nabídni prst a přijdeš o ruku –minulý rok jsme na setkání jeli již 4 a letos v počtu 6 .Jakoby Bavoři něco tušili zkoušeli se nás nejprve odradit vysokými poplatky, ale pro finančně stabilní klub PV IQ 60 to nemohlo být překážkou .Navíc se předsedovi podařilo důsledným lobbingem na nejvyšších místech a zásahem do kursu eura na trzích s obsidiánem srazit výši poplatků na únosné minimum . Tak jsme tedy jeli – já ,dr.Zell (dříve lichotivěji Sova) ,jako nastrčená , jediná důvěryhodná osoba starající se o 2 dospívající chlapce ,předseda Myša jako oficiální hlava 3D, Napeska (důkaz toho že až dojde k obsazení Bavorského území první vlajkou která zavlaje bude PV IQ 60 ) a Dawsa (samozřejmě další člen PV IQ 60 tentokrát ale v přestrojení za emisara japonské lukostřelby)
Abych podpořil u dětí nadšení z výletu na nejvyšší míru zakázal jsem jim jít do školy už v pátek , nabalili jsme se vším potřebným k přežití (asi tak na 14 dní ) a vyrazili směr Radotín na místo konspirační schůzky .Tam nás předseda s moravskou pohostiností nakrmil několikachodovou menu francouzského typu , Myšovo kulinařské umění je známé ale mé chlapce zaujaly spíše stříbrné příbory z rodinného dědictví , výhled na rušnou křižovatku a vystresovaní holuby kteří se báli spočinout na střeše domu neboť tak riskovali okamžité sestřelení .
Vcelku dle časového harmonogramu se dostavila další část výpravy a mohli jsme vyrazit .
Těsne před hranicí jsme narazili na kolonu po zuby ozbrojených amerických jednotek .Nevěda zda se jedná o osvobození , invazi nebo jen přátelské cvičení jsme neohroženě vystrčili vstříc americkým vlajkám vlajku PV IQ 60 a z druhého auta tolik oblíbené trenýrky . Naštěstí předseda neměl po ruce žádnou oslavnou bouchající rachejtli což nám asi zachranilo život. Nevšimnuti jsme překročili hranici do zaslíbeného Německa, zažádali o azyl jelikož na našem uzemí se proháněji vojenská vozidla , obdrželi každý do začátku 800 Euro , já ještě dalších 800 Euro jako příspěvek na nezletilé děti a slíbili jsme jednohlasným Ja ,naturlich že se dokážeme asimilovat v nových podmínkách (Myša křičel německy že se dokáže milovat zcela určitě )
Posilněni prvním uspěchem jsme dorazili na místo setkání tradičních lukostřelců –ustrašený bavorský lid se ještě pokusil o poslední uskočnou lest ve formě mnoha objížděk , zmateného značení ale náš navigační expert Napeska si s tím poradil hravě –jedinkrát v životě dostal lekci v Madarsku a ta ho zocelila na celý život.
Na místě už z nás spadly veškeré útrapy cesty a konečně jsme se mohli projevit jako praví uprchlíci –uprostřed mítiny jsme rozbili velký tábor (po vzoru Mongolů jsme vezli několik stanů navíc abychom zmátli nepřítele svým počtem ) vyvěsili jsme vlajku aby visela výš než všechny ostatní a vyrazili jsme planýrovat místní kuchyni a sklad nápojů . Po cestě do kuchyně jsme se ujistili že jsme tu vítáni takže jsme nerušeně vytáhli krátké zbraně a šli trénovat na místní parkour-vše probíhalo dle osvědčeného scénaře ,já střílel do plechového berana , Mýša střílel všem zvířatům na oko , hledali jsme šípy , všichni obdivovali krátké luky a letos navíc i našeho zen lukostřelce , který asi nejsilnějším evropským kyudo lukem mistra Jeneše dokázal trefovat (i opakovaně) 3D zvíře na zonu.
Unavení propagací česko –turecko-japonské lukostřelby jsem zasedli ke stolu a pili a hodovali , navazovali nové známosti a utvrzovali staré , vyráběli obsidiánové hroty , předseda demonstroval místním tvrdost lidu za hranicí a holýma rukami a nohama upravoval hořící polena na táboráku.
Ráno po mocné na tuky bohaté snídani jsme vyrazili na trat –dopoledne 14 terčů na 3 šípy odpoledne 14 terčů na 3 šípy . Vzdálenosti mezi stanovišti výrazně delší , krásná procházka přírodou , stanoviště většinou z více 3 d zvířat postavené jako lovecká situace –stádečko divokých prasat , vlci u mršiny prasete , lednáček u bystřiny potoka ,sokol vysoko v oblacích na sklopné tyči …….prostě paráda . Navíc tím že se nám nikomu nechtělo kazit si kouzlo okamžiku zapisováním a psychicky náročným soutěžením tak jsme nic nazapisovali , nepočítali a jen si užívali každou ránu .Výsledkem samozřejmě byla naprostá pohoda omocněná pozorováním zenového lukostřelce v tradičním uboru a tak jak už to tak bývá když o nic nejde se nám všem extrémně dařilo a navzájem jsme se hecovali . Uondaní ale spokojení jsme dorazili do tábora a na PV IQ 60 padl stesk po domově , na prostředí se špatně adaptovali , vyuka němčiny vázla ,rodinné a přátelské vazby které zanechali za hranicí se ukázali být silnější než se původně zdálo ,německé pivo už jim nechutnalo , německá káva byla slabá a na obloze se začaly hromadit mraky .Smrdělo to průtrží mračen tak jsme zbaběle začali balit .Bylo hotovo , vše (včetně asi 100kg materiálu na kamenné hroty ) bylo naloženo a během minuty se spustil déšť . Dali jsme poslední kafe, čaj , buchtu , limonádu ujistili bavorské lukostřelce k jejich hrůze že příští rok přijedem zase a v mnohem hojnějším počtu a zmizeli jsme jako pára nad hrncem. Za hranicí naše moravská posádka předjela obsidiánem obtěžkané auto PV IQ 60 a za průtrže mračen, blesků a hromů jsme se pokorně vrátili do sluncem zalitého Zlína .