Posted By Mysa on 24.5.2016

Lukostřelba má ve Všeticích relativně dlouhou tradici. Obec Všetice leží asi 7 km severně od Neveklova. Pamětihodností kraje je rodiště Josefa Suka v Křečovicích (asi stejně daleko od Neveklova jako Všetice, ovšem směrem na Příbram) . Všeticemi prochází silnice Jílové- Neveklov a Slapy- Neveklov. Náš kamarád Vladimír zde má poměrně rozsáhlou farmu.

Do paměti Pražských Větví se Všetice výrazně zapsaly i mimořádně zdařilými večírky.

V roce 2006 jsem se zúčastnil několika klání v lukostřelbě v historickém kabátku. Bylo to díky známosti z pískoviště Evženovi. Zatímco se naše čtyř až pětileté potomstvo popelilo před restaurací Říční lázně (ano- sem chodil i MUDr.Vladislav Vančura z nedaleké Zbraslavi- známý mého děda MUDr.Valentina Sodji) dlouze jsme debatovali o lukostřelbě a Evžen projevil opatrné nadšení nad mými luky, které se vůbec nepodobaly anglickým dlouhým lukům. I mě vyzval k účasti na soutěžích, jejichž pravidla mi přišla poněkud zmatená , ale nešť . Laminát byl přísně zakázaný, tak jsem si udělal krátký tisový luk, aby se výkonově alespoň trochu přiblížil jezdeckému luku a pro jistotu jsem si s sebou vzal ještě reflexáček maďarské provenience a jakoby jezdecký luk od Bohouše Peroutky.

Děvče v převleku za Leontýnku Brtníkovou mi vysvětlilo, že reflexní luk není středověký a tudíž je zakázán, ale to nevadilo- měl jsem v záloze zmíněný tisáček. Chvíli jsme tam stříleli na louce, ale nakonec nás vyhnal pořadatel, že zdržujeme „bitvu“. To byl také hlavní bod programu, který jsme ale nevydrželi dokoukat, protože čtyřletý Mikuláš bitvu  označil za nesnesitelnou blbost.¨

Ten rok jsem podobných akcí absolvoval několik, včetně Mistrovství ČR v bojové a lovecké lukostřelbě. Mistrovství se odehrávalo na hradě Veveří a v mnoha ohledech mne zaujalo. Například tím, že hlavním programem byly i při relativně malé účasti fronty. Pak to, že pořadatel nezajistil vůbec žádné občerstvení. Vzhledem k množství pořadatelů a tomu, že se jedná prý o několikátý ročník mě to překvapilo. Pojetí lukostřelby nebylo sice ani tradiční, ani historické , ale bylo tak neskutečně zábavné , že jsem umluvil tehdejšího ředitele areálu ve Všeticích  Libora Zemana a ten zase majitele Vladimíra Maláka- což ve skutečnosti zas až tak velkou práci nedalo- aby se mohl udělat v nové jízdárně a okolí turnaj v tradiční lukostřelbě. Terče dodalo částečně nově vzniklé o.s. Lukostřelec  a částečně jsme je vyrobili já a Libor.

Po zkušenosti z „historických“ turnajů jsme použili systém rozdělení do skupin (3D jsme ještě neznali) a rozházení je po stanovištích. Nikde se nečekalo.

Každá další soutěž měla něco nového, a co nefungovalo jsme zkoušeli odstranit. V roce 2008 jsme pozvali tureckou celebritu Dr.Murata Ozveriho. Jurij mu koupil letenku a my ho hostili. Měl krásnou prezentaci turecké lukostřelby.

Další rok už bylo ve Všeticích zastoupeno 12 států. S přípravou závodu už výrazně pomáhaly Pražské Větve.

Rok na to se ne soutěži objevili jezdci na koních.

Spojení lukostřelby a mimořádně luxusního prostředí fungovalo velmi dobře. Začali jsme stavět vítězům a rekordmanům kamenné pomníky. Bohužel Libor ve Všeticích ukončil pracovní poměr . Sice jsme ještě udělali dva velké festivaly, ale už jsme toho moc nevymýšleli a v roce 2012 jsme myšlenku velkých festivalů opustili. Pražské Větve se v tu dobu již plně věnovaly 3D lukostřelbě.

Minulé léto, povalujíc se s Vladimírem u Kamberského rybníka , posteskl si tento jaká že je to škoda , že už se ve Všeticích nedělá lukostřelba. To byla ovšem voda na mlýn PVIQ60. Naše dvě lokality jsou už víceméně lukostřelecky vytěžené a navíc je znehodnocuje jejich oblíbenost u motorkářů.

Udělat ve Všeticích závod Českého Poháru ve 3D by se lecjakému pamětníkovi mohlo zdát podivné. Pro areál jsou typické především dvě svažité pastviny oddělené potůčkem a louka kde jsme stanovali, nyní proměněná v rybník. Ale před posledním Naadamem jsme dělali s Liborem širší průzkum okolí a proto vím, že za kopcem je další potok a přilehlé lesy skrývají velmi zajímavé terény.

Začátkem dubna jsme udělali s Napeskou a Jurou průzkum a terén shledali velmi vhodným. Jenom to vypadalo na poměrně dlouhý okruh.

V sobotu před závodem jsme to už prošli načisto a vysekali a vykolíkovali konkrétní střely. Navíc mi chlapci dovolili zřídit na trati občerstvení. To bylo především proto, že okruh byl opravdu dlouhý a kdyby bylo horko, nebo déšť, byl by závod poměrně fyzicky náročný.

V pátek jsme postavili 30 terčů a snažili se, aby trať zahrnovala prakticky všechny druhy střel, jaké se na 3D mohou vyskytnout. Navíc jsme se na krajinu dívali optikou lovecké estetiky.Kraj posázaví je opravdu moc hezký.

Jaké byly dojmy střelců znám jenom z vyprávění. V sobotu brzy ráno jsem totiž vyrazil do lesů obtížen cca 60 kg vody a potravin a začal vařit bramboračku.

Den byl pozoruhodně nádherný. Bylo polojasno a pokojová teplota. Lukostřelci vypadali spokojeně. Nabalil jsem se na poslední skupinu- tři kladkaři a longbowista a vrátil se s nimi na oběd. Ten probíhal v HP baru, který je tak trochu galerií mých prací.

Dekorovaní byli trochu chudáci, protože museli vystoupat na terasu. Ale tvářili se vcelku spokojeně. Děti dostaly od Větví mrkev.

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 25.4.2016

Po výletu do Polska jsme asi nějak našli zálibu v komunitních výletech. Čáru přes rozpočet nám ovšem udělala rychlost přihlašování na Zelího turnaj. Než jsem stačil ukecat Pražské Větve, tak se na Jarní šíp (úmyslně nepíšu první, protože od začátku jara se už párkrát střílelo) přihlásili nějací lidé a bylo plno. Zaplaťpámbu Větve Severu přihlásily i rodinné příslušníky které je možno nechat doma a uvolnit mi místo na turnaji. Navíc se jednalo o pověstné stahování trenýrek před brodem, protože další chumel přihlášených odstřelila předpověď počasí, nemluvě o běžném procentu sebemilců kteří si projistotu zamluví na sezónu dopředu židle a pak se ráno rozhodnou, jestli se jim dneska chce.

Kapitola 1.

Čekání na Godota.

Že bych turnaj propásl nehrozí, protože s blížícím se termínem mne začíná profesor Ammux bombardovat belologickými otázkami . Ve dnech bezprostředně předcházejících přecházejí náhodné střely v kobercový nálet. Bere to ten tatínek zodpovědně.

Nabízí mi i svezení. To vítám, protože autíčko mám před technickou a nechci provokovat orgán. To bude krásné svezeníčko. S ním přichází první trest- jedeme ve čvrtek, vracíme se asi v neděli.

Kdybych náhodou nevěděl, že se blíží termín nepřiměřeně luxusního volna na vrcholu sezóny, začínají mi volat nervózní klienti. Otázky typu“jak jsem si u vás v prosinci objednal“ jsou velmi nepříjemné a že jedu na týdenní dovolenou nikdo (ani rodina) nechápe.

Tady bych si možná mohl dovolit malou filozofickou odbočku ke žvástům typu- 3D je drahé. Někam se trmácet kvůli 28 šípům?……..Ráno nasednu do auta, zaplatím 400 CZK, večer jsem doma

Čtvrtek brzy ráno.:“po obědě jsme u tebe“. Čtvrtek dopoledne:“ po obědě vyrážíme“. Dělám si brzký oběd a vyhlížím kamarády. Ve dvě se začínám trochu nudit, tak si zajedu do Hornbachu pro dvě plachty (kdyby bylo ošklivo) a židličku k táboráku – už jsem starý na vlhký zadek. Nechávám zde 780 CZK……….čtvrtek v 16.55:“blížíme se ku Praze. Za chvíli jsme u tebe a půjdem koupit něco k jídlu“. Hmm. Po Pražském okruhu?Za chvíli? Jdu na nákup k řezníkovi a do zeleniny. Pak si vařím kafe, jdu se vykoupat a otvírám knihu. Zvoní nájemnice. Nezvoní jí zvonek. Místo ošklivého fungujícího zvonku si koupila hezký nezvonící bezdrátový. Seznamuji děvče s převratným vynálezem tužkové baterky AA. Ne. Nepůjdu ji koupit. Ne. Nebudu ji vkládat. Opravdu jí mají všude, i v krámu přes ulici. Ne, není to práce nevhodná pro ženy. Pokud ano, je třeba si najít muže.

V 17.10 přijíždí veliká dodávka plná Větví Severu a piva. Řídí Padre, nemá známku.

Pozdě večer děláme v Hradci radost Zelímu a jdeme s ním na jedno do vedlejší restaurace. Rádi nás tam vidí, protože pivo tam stojí jako na Octoberfestu a je tam prázdno.

Do Radíkova přijíždíme za šera. Rychle natahuji plachty, Ammux si staví polyesterový krtinec, rozděláváváme oheň a začínáme se družit.

Kapitola 2.

Zima přichází

Rychle se ochlazuje. Mám sice dobrý spacák, ale přeci jenom se mi hůř usíná. Ale jako bývalý extrémní tramp znám trik- acylpyrin- zrychluje krevní oběh. Další trik je chemický polštářek do spacáku. Usínám. Zdá se mi o Václavu Havlovi. Přichází ke mně….ale proč má tu vlajkovou tyč s červenými trenýrkami? A proč za ním běží číňani s činely? ……Hrůzou se budím. Přichází Zelí a zvoní o sebe dvěma lahvovými pivy. Je šest ráno a je třeba jít stavět trať. Voda vedle mě je zmrzlá.

Kapitola 3.

Stavba

Dali jsme si kafe, guláš a bábovku a Zelí mě přejel náklaďákem- prý to nějak málo zatáčí. Asi to ani nebrzdí.  Když jsem viděl mateřský náklaďák s vykládací plošinou narvaný až po střechu potřebami na turnaj, trochu jsem se zaradoval, že už takovéto závody nestavím. I když už člověk neinovuje a moc nových věcí nevyrábí, stejně je to plný tirák krámů které je potřeba roztahat po krajině. Navíc to pak musíš několikrát pro jistotu projít, aby vše bylo podle tvých představ.

Osobně za takovou hromadou terčů vidím – kromě božských nápadů- tisíce v materiálu, a další tisíce ve stovkách hodin práce.

Na oběd nás pozvali rodiče Jařenky. Strašně milí lidé žijící v Radíkově na návsi . Je to u nich mazlivě útulné. Slepice s vídeňským knedlíkem a kávička. Počasí je uspávající.

Zelí bedlivě kontroluje a řadu nápadů zakazuje. Srandovní kameny před terčem nevidí rád. Nic nepomáhá argumentace, že jsou zcela mimo ránu. Je nás jak mravenců, takže již brzy odpoledne můžeme kontrolovat jak pokročilo brazírování hovězí bachoviny a jestli je lepší Krakonoš, nebo Rudolec.

Kapitola 4.

Večírek

To je hlavní smysl téhle akce. Větve Severu posiluje Eddie. Takže jsou v plné síle . Ajuta, Tatínek profesor Ammux, a Eddie. Padre je sporťák a vegetarián. Přesto příjemný člověk. Ajuta je nervózní, že bude muset platit chatičku. Měla s ním jet rodina. Neboj kamaráde- chatička je lepší než acylpyrin. Není čas na hrdinství. Jsou tam 4 postele, jsem připraven dát čtvrtinu. Je to jinak. Ve dvou postelích spí lišáci, ve druhých dvou nějaká Ajutova kamarádka s chlapcem. My platící spíme v uličkách tam, aby na nás noční chodci nešlapali. Neuvěřitelných 8 lidí.

Večírky probíhají dva. Jeden u táboráku, jeden v kulturáku, kde je i točené místní pivo. Chůze pro pivo je zřejmě náročná činnost . Kdo tam jde, už se nevrátí. Nakonec jdu i já. Skoro všichni mí známí a kamarádi jsou v kulturáku, kde je teplo. U ohně, kde teplo není ,skoro nikoho neznám.  Po včera zakoupené rybářské židličce mi poskakuje opilec ve snaze mi jí z legrace rozflákat. Za chvíli je přiváben jinou zábavou, takže si mohu sednout zpátky do svého křesílka. Opilec se vrací a upřeně kouká, kdo mu sedí v židličce. Poté mi s pocitem zadostiučinění sedá do klína. S partou u ohně se nějak nemohu sladit, takže jdu do kulturáku , židličku si beru s sebou a pak jdu spát. I když spím na linoleu, spí se krásně. Hovězí je ráno sežrané.

Je to trochu smutné, ale z pohledu veterána lukostřeleckých večírků se mi zdá, že společnost tradičních lukostřelců nabobtnala o něco,  co je k vidění v létě na Vltavě. Přiznám se, že jsem zvažoval zda tradici Naadamů neobnovit. Ne. Kongres IQ60 je tak akorát. Znovu si naplno uvědomuji hrdinství Zelího , jeho rodiny a přátel.

 

 

Kapitola 5.

Závod

Předpověď zněla více než ohavně. Přesto je hezky. Velmi se na střelbu těšíme, protože Zelí je génius práce s terénem a má minimum špatných nápadů. Vlastně žádné. Osobně jsem smířen s umístěním tak někde v půlce a žádné výjimečné výkony nečekám. Minulý týden mi uřízli z pravého oka kus rohovky a vidím mlhu.Družstvo tvoří Větve Severu a já- jediný zástupce Pražských Větví. Ajuta otevírá desky a jdeme na to. Jsou tam nějaké barevné papíry a bílé papíry. Ajuta, Ajuta, Tatínek, Tatínek, Eddie, Eddie. Já a Padre tam nejsme. No nic. Na základnu je to slabý kilometr. Registrace ukončena, papíry uklizeny. Ještě že je tam Jařenka a papíry nám vydává. Registrovat jsme se byli, lístek na oběd máme, ale registrační procedura je natolik odlišná od všeho co znám, že nejsem schopen odhalit zda je vše v pořádku.

Kvalitu střelců posuzuji podle terčovky. Chce se mi nade mnou plakat, ale Větve Severu střílejí velmi pěkně. Příšera z jezera je před jezerem. Tento geniální Zelího výmysl je nenapodobitelnou didaktickou pomůckou pro všechny, kteří mají problémy s pokorou. Čím dál stojí střelec od terče, tím vyšším číslem se jeho výkon násobí. Příšera má komoru velikosti většího(ne největšího) 3D terče. Průměrně matematicky zdatný střelec si snadno spočítá, že nejvýhodnější je pozice ze které mám jistotu zásahu vysoce bodovaných zón a pravděpodobnost minutí je prakticky nulová a ne jít co nejdál. Je výhodnější trefit z blízka 5 bodů, než z dálky jeden a ten násobit 3. Tak máte sice hrdinský pocit, ale žádné body a navíc si jako já zaplavete v jezeře.

Bílá paní nějak standartně, 3D je pro nás rutina, ještě Králův ústup a střelba z blbých pozic. Ta mi nejde ani normálně, natož s nevidomým okem.

Větve Severu jsou bezvadní lukostřelci a i lidsky příjemní lidé. Tatínek na to, že střílí od Vánoc palcem je neskutečný sniper. Ajuta střílí jako stroj. Bezvadná technika. S krátkým jezdeckým lukem je mediterán trošku složitý, ale třeba na 50m prakticky nevyleze z červené. Padre začal opatrně, ale po chvíli se taky srovnal.

Oběd svíčková(vařená) a pak ještě soustřel a dálkovky. Ty nám tedy šly bezvadně. Zelí  to má z kopce, takže stačí jeden šíp na „ohmatání balistiky „ a pak už to sázíme do terčů. Asi nám to pomohlo, protože se umísťujeme pěkně, já jsem dokonce nějakým zázrakem vyhrál. Pazourkovou kudlu jsem dostal a velmi pěknou akustickou medaili.

Nemám moc rád střelbu s časovým limitem a běhání nesnáším, ale Zelí má rychlopalbu v rozumné míře a běhání nemá vůbec. U vyhlášení se projevil další geniální rys Zkušeného večírkáře Zelího. Jako ceny dával potraviny vhodné k snídani. Večírek jsem tentokrát strávil v kulturáku celý. U ohně jsem si připadal stísněně.

A v noci přišla slibovaná sněhová bouře a hnusota.

Česká Kanada je kouzelný kus naší země. Radíkov je malebná jihočeská vesnička. Větve jihu jsou neuvěřitelně kvalitní a výkonná parta. Takto pojaté soutěže vedou k neskutečné střelecké všestrannosti. Tradiční lukostřelbou bych to nenazýval, ale je to velmi dobře vymyšlené a postavené tak, že jsem nepřišel o jediný šíp . Jeden jsem namočil, ale to byla moje svobodná volba, stejně jako volba, jestli si pro něj poplavu. Mám možnost srovnávat s jinými zeměmi a musím říct, že Radíkov je vysoký nadstandart.

 

Třikrát sláva Zelímu, hrdinovi a Bohu večírkové lukostřelby

 

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 4.3.2016

Ačkoli si řada lidí pod jménem Cherokee představí výkonný terénní automobil, ve skutečnosti se jedná o zcela výjimečný národ severoamerických indiánů,žijících převážně v Oklahomě a Severní Karolíně (území v Tennessee a Jižní Karolíně jim Spojené Státy ukradly).Mají jedinečnou kulturu a vlastní písmo. Luk znají zhruba 5000 ket a jeho vynález považují za jeden ze zásadních zlomů ve své historii.

Cherokeeové stále udržují své tradice , mezi něž patří i lukostřelecká soutěž „cornstalk shooting“.

Soutěž se střílí na 50-125 yardů na zvláštní terč tvořený svazkem kukuřičných stvolů sevřeným mezi 4 pruty . Terč je 3 stopy vysoký, 3 stopy široký a 12 palců silný. Na střelnici jsou dva terče  umístěné naproti sobě a střílí se podobným systémem jako francouzský bersault.

Lukostřelci jdou po výstřelu k terči, kde se zapíše výsledek. Hodnotí se, kolik stvolů šíp propíchl. Tedy jednak přesnost a jednak razance. Procedura se opakuje, dokud některý ze střelců nedosáhne 50 bodů. Počet střelců v týmu žádné pravidlo neomezuje.

Pravidla povolují moderní materiál na tětivy, tabky a další přiměřené vybavení, ale luk a šípy musí být vyrobeny z tradičních materiálů tradičním způsobem

Team většinou reprezentuje nejlepší střelce z dané komunity

Kdy soutěž vznikla se neví, ale mezi Cherokeei je značně oblíbená jako hazard

Pro střelbu se používá rovný čistý kus země , zpravidla dlouhý 150 yardů

Luky jsou ze dřeva „Bois d´arc“ (to nevím co je), šípy z akátu a hroty z pružin a poměrně dlouhé

Category: Aktuality, Články | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 8.2.2016

To byl zase nápad.

Na výročním večírku Lukostřelců Českého Lesa v Dlouhém Újezdě byly slavnostně založeny Větve Severu, což jsme po větším množství piv a rumů stvrdili pupendem, starobylým iniciačním rituálem. Asi nejvíc byla iniciována hlava Vjetví Jihu Zelí, který měl kromě modřiny na břiše ještě bouli na čele, kam jsem ho píchnul prstem.

Po inauguraci jsem se v dojetí Ajutovi zavázal, že s ním pojedu v únoru na turnaj pořádaný naším kamarádem Piotrem, velmi významnou postavou Polské tradiční lukostřelby. Je to taková pitomost, na kterou mě (nás) Piotr zve každoročně , je na turnaj nesmírně hrdý a já se ani nenamáhám odpovědět. To se to v listopadu slibuje.

V lednu začal padat sníh a mě se začalo hodně nechtít. Pět hodin jízdy v nějaké kalamitě kvůli střílení na pajďuláky? To jsme opravdu takoví magoři? Ajuta s Eddiem se vytrvale tváří, že jízda je hotová věc. Ani skulinka pro ústup se ctí. Navíc týden před odjezdem řádí mrazy a zase sníh. Proklínám se.

Navíc dostávám na poslední chvíli pozvánku na sraz maturantů po 30 letech a kamarád výtvarník Franta Skála mě zve na oslavu svých 60. narozenin. Budou tam všichni.

Z Polska doráží asi dvacet stran pravidel na nějaký larp, či co. Musíme vytvořit čtyřčlenné družstvo . Tým doplňuje Ajutův kamarád Ondra, který prý střílí od vánoc palcem. To zas bude něco. Zaplaťpámbu jsem se od dravé soutěživosti osvobodil a k případnému dobrému umístění přijal stejný přístup, jako k naději že žena někdy nebude sobec. Ono to nějak dopadne. Alespoň si dám pivo s Ajutou a Eddiem, seznámím se s Ondrou. Lidi co střílejí palcem mě zajímají vždy.

Se skřípěním zubů volám Ajutovi, jestli se k němu dá dojet autem. Že se vůbec ptám. Léta bydlí na pasece v horách nad Trutnovem a urvaná olejová vana je pro něj „taková nepříjemná patálie“. Ovšemže dá. Jenom to prý trochu klouže. No nic. Místo Diazepamu si na narvy dávám Bachovy kapky a vyrážím.

Cesta začíná nákupem dálniční známky, abych si k výletu vytvořil ještě vřelejší vztah. Do Auta mi volá Napeska, že v Rokytnici přez noc napadlo 40cm sněhu. Snad to roztaje, než tam dojedu.

Neroztálo. V Horním Žďáru málem přejíždím odbočku k Ajutovi. Do prudkého kopce vedou do lesa dvě koleje ve sněhu. Někdo tu jel a už tu není, takže se to snad dá projet. Miluji jízdu ve sněhu na jedničku v horách, kde mě do jara určitě někdo najde.

Dokázal jsem to!! Na pasece tolik sněhu není, podvozek jsem neurval, u Ajuty stojí Ondra s Eddiem a pivem. Ajuta tu není, Soňa tu není….ale barák je otevřený a je v něm teplo. Po chvíli přijel Ajuta , Ondra mi vrazil do ruky Krakonoše a vrhnul se na mě jako hladový pes na kost. Chce vědět o lukostřelbě všechno. Nakonec hezký večer s vynikajícím dušeným skopovým. V noci mě vzbudí uretický tlak, kterému vzdoruji u vědomí, že dovnitř jsem se dostal nějakou dírou v podlaze. Nakonec musím, díru nahmatám , prohmatám se naprosto neznámým prostředím , mobilizuji všechny schopnosti a je mi úplně jasné, že už neusnu. Ondrům mobil začíná vyhrávat vlezlou melodii. Je 5.30, čas udělat těžkou snídani a vyrazit vstříc osudu. Za skleněnými dveřmi stojí duch Ajutova syna Jiříka v pyžámku.

V Polsku ihned za hranicemi projíždíme neoznačenou křižovatkou a místo výpadovky na Wroclaw se kodrcáme po okreskách. Zaplaťpámbu mám sjetinu z počítače, kde je cesta vyznačena, ale nevzal jsem si brejle a ani nikdo jiný v autě  nedokáže šifru rozluštit. Nezbývá než důvěřovat instiktům a mě. Les , park a sraziště na severním okraji Wroclawi jsme našli. Jsme borci.

Na srazišti se pohybují všemožně vymóděné postavy od normálních civilistů přez neprůstřelné vesty až po Batmana. Piotr se raduje a chlácholí nás, že půjdeme spolu, takže všechno pochopíme.

Po školení kapitánů nechápu nic.

Je mi hodně zle od žaludku a vyrážíme na trať. Nový výklad v angličtině už je srozumitelnější a přez studený pot ho vítám. V hloubce pod námi jsou v lese a vcelku daleko a skrz větve tři příšery z nějaké počítačové hry. Mají zóny, jako 2D terče. Jdeme na trať vždy dvě družstva spolu, aby se nepodvádělo. Celkem 20 družstev po 4 střelcích

Už to chápu. Napřed si každý vystřelí 10 šípů systémem 2 šípy na malý terč, 4 na velké. Body se zapíší do individuálních výsledků. Pak střílí celé družstvo najednou . Má časový limit 40 vteřin a na každém terči musí udělat 15 bodů- počítá se 2,4,5.  Čas nám měří mobilem argentinka Brunella. Brunella jí maso- je z Argentiny. Zjistili jsme to tak, že Eddie jí nabídl český sojový buřt a protože odmítla, byla v podezření z vegetariánství.

Kupodivu hladce splňujeme . Pak je ještě potřeba, aby jeden z nás trefil krabičku , čímž získá jakousi tajemnou výhodu, zvanou elixír. Krabičku trefuji a jdeme dál.

Začíná mne to bavit, nevolnost ustupuje.

Další stanoviště mezi děsnými šutry ( německý bunkr vyhozený do povětří) . Teď už to tam sázíme vcelku s jistotou. Větve Severu se ukazují jako zdatní lukostřelci a dokonce začínáme trochu chápat taktiku.  Druhé družstvo nás chválí, že ještě pořád nemáme žádné zranění, což úplně nechápeme. Střílíme trochu hůř, než oni, ale v podstatě srovnatelně. No jasně- je to družstvo poskládané z polských elitních střelců a vícenásobných mistrů ve 3D.

Na čtvrtém stanovišti už chápeme, co je to to zranění. Využíváme jeden z vystřílených elixírů a můžeme si vystřelit  dva šípy mimo časový limit.  Udělali jsme to blbě a navíc jsme si špatně spočítali boby na terčích. Pomáhali jsme na terči Eddiemu a pak se ukázalo, že na jednom velkém terči máme málo. Dva lidi musí být zranění. Hází se kostkou, kdo to bude. Je to Ondra, ale máme kliku. Poláci jeho civilní oděv vyhodnocují jako kostým, tudíž je nezranitelný. Druhý háže Ajuta a hází 6, což je imunita.

Zranění jsou celkem 4. Stát na jedné noze (ne na té pod rukou držící luk), nebo zalepené oko, nebo sedět na zemi (zadkem), nebo se před výstřelem pětkrát rychle zatočit. Platí pro další terč.

Už se nám to zaplaťpámbu víckrát nestalo. Dáváme si pozor a když hrozí, že někdo nenastřílí, ostatní mu rychle pomůžou. Ačkoli Ondrovi se začal trhat backing na jeho windfighteru (ty luky jsou tím proslulé), je to natolik dobrý střelec, že nás to omezilo jenom málo.

Rychlopalba mezi větvičkami mě stála pár šípů, ale soutěž je neuvěřitelně zábavná. Také si dost zastřílíme, protože se jedná o 170-200 šípů. Všichni z Větví Severu střílí bezvadně. Je sluníčko, 12 stupňů a bezva den.

Vyhlášení je až za tmy. Větve Severu zkončily na krásném třetím místě, já ještě vyhrál Strzalu Orka za to, že jsem byl na ostudném třetím místě v individuálech.

Domů jedeme bez bloudění, protože doma to známe. U Ajutů nám Soňa pod mikroskopem hrdě ukazuje živou veš, kterou sehnal Artuš. Nabídku na posezení u piva v zavšiveném baráku odmítám a uháním na Prahu.

Už dlouho jsem si takhle pěkně nezastřílel a navíc jsem vyžebral pro mládež terč goblina. Strávit víkend s Větvemi Severu bylo bezva, jsou to skvělí lidé.

 

 

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 20.12.2015

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky: