Posted By Mysa on 7.6.2015

Již déle než 20 let se v Bavorském Saint- Otzenu nedaleko Flossenburgu setkávají tradiční lovci lukem . Jarní Randezvous je vždy na konci velikonoc, což bývá konec května a začátek června, Bavorsko má církevní prázdniny a protože Velikonoce jsou svátek plovoucí, je to pokaždé jindy. Na setkání se občas objeví nějaká osobnost. Několikrát zde byl Editor časopisu The Primitive Archer a náš kamarád T.J.Conrads (ten se ostatně chystal i do Všetic) , nebo německý cirkusák napodobující B. Fergussona

Předloni jsme zde byli s Robertem Ježdíkem a bylo velmi ošklivo, loni setkání kolidovalo s ME a letos jsme vyrazili s Dr. Szellem (dříve Sovou) a jeho dvěma syny . Počasí bylo naopak úmorně pěkné.

Z Prahy jsme vyrazili v jásavé náladě a u Žebráku předjeli autobus cestovky Korádo. Přesun do Bavor proběhl bez navigačních chyb a jakýchkoli potíží  . Cesta Praha- Saint Otzen trvá zhruba dvě hodiny, cesta Zlín- Praha asi 4 hodiny. Příjezd na tábořiště krásně v podvečer, vítání se, táborák atd. U ohně seděl Američan Jesse na hromadě pazourků a obsidiánu a předváděl výrobu nemoderních, ale romanticky poutavých zbraní a nástrojů. K večeři byly různé produkty vyrobené v Dutch Owenu, hrnci který dobyl Divoký Západ. Bylo to velmi chutné. Trochu mě zarazila výše plamenů z táboráku pod plachtou, ale plachtě to údajně nevadí. Ve stodole , kde je jídelna a hnízda jiřiček bohatýrský Bavor promítá obrázky z výpravy do Namibie.

Zajímavý byl vrhač nožů, který celé dva dny stál za totemem a vrhal nože a sekery do špalku aniž by došlo k nějakému pokroku. Občas ho odražený nůž vzal po hlavě a řinčení oceli po dopadu na plocho jsme časem vnímali jako zurčení potůčku. Byl neúnavný

S Dr.Szellem (dříve Sovou) jsme se jali zabývat antropologickou a etnografickou odlišností Bavorů od Čechů a Moravanů. Zřejmě je zde zvykem ukládat energii na zlé časy u žen od pasu dolů, u mužů od pasu nahoru. Povahy jsou přátelské a nám blízké. Ačkoli v Německu nejsou povoleny lovecké nože s čepelí delší než 12 cm, řada lovců má slušný bowie.

Ráno měl pan Prezident Alois zřejmě vtipnou řeč a pak se střelci rozptýlili na dva okruhy. My začali na lesním okruhu červeném ve složení: prezidenti Mýša a Alois, děti Szellovic (dříve Sovovi), Američan Jesse Eastman a Dr. Szell (dříve Sova). Vedro jako v peci již od rána. Začali jsme na sestavě králíčků a lišek. Střelec si může často vybrat , případně si střelit další terč z pouhého furianství. Ráno jsme byli s Dr. Szellem (dříve Sovou) střílet na plechovku od piva a jelenovi do oka, takže mi pár šípů zmizelo v rozstřelové loučce, což furiantoví poněkud tlumilo. Přesto střílím napřed králíčka soutěžního a pak králíčka za rozvětveným stromem. Následuje černý medvěd ze skály dolů a vysloveně živý obraz. Kompozice loveckého tábora se shelterem a dvěma pískacími kuřaty pro pejsky zavěšenými na větvi. To celé pozoruje medvídek škůdce, který je terčem.

Prakticky každá pozice je lovecká a počítají se pouze zásahy vitální zóny. Dle našich zvyklostí šestnáctky. Střelec má tři pokusy a s počtem výstřelů klesá bodová hodnota.

20,16,10, out.

Řada terčů je vysloveně lahůdkových. Střelecké pozice jsou vesměs stabilní, pohodlné , ale občas bylo potřeba si kleknout, nebo se vyklonit , aby si střelec našel výhodnější dráhu pro šíp. Doktor Szell (dříve Sova ) s tureckým lukem Saluki podává vynikající výkony. Celá Česká výprava reprezentuje velice vzorně.

Krásná střela byla kamzík přez vodopád. Uprostřed vodopádu volavka. Z čiré euforie střílím i volavku- hřbitov šípů. Při bližším ohledání zjišťujeme, že u kamzíka není v bodované zóně nikdo, protože ji má malou a trochu jinde. Ani u volavky nejsem v komoře (nikdo jiný ji nestřílel) . Je to nádhera . Dokonce nás na bicyklu míjejí dvě Bavorky které nemají paleolitické tvary, protože je jim tak 14 let.

Oběd je lehký a vyrážíme na modrý okruh. Ten je veden v lese plném potoků a bystřin. Stejně jako dopolední střelba, i modrý okruh je poměrně dlouhý. Němci očividně netrvají na tom, že každých 20 metrů musí být terč dostupný autem. Když je někde hezká pozice, tak se prostě 200m projdete. U kompozičně mimořádně pěkných terčů je cedulka- tuto střelu pro vás připravil……Střely nejsou většinou nesmyslně daleko, ale lovecky realistické. Střelba je pouze pro tradiční luky, takže se střílí z pozic pro tradiční luky obvyklých a na vzdálenost, kdy se dá vitální zóna zasáhnout s jistotou.

Bohužel nové terče SRT nejsou pro dřevěvé šípy úplně nejvhodnější a u střel na obzvláště malé terče si poškozuji několik šípů, ale to nevadí. Přeci jenom mám luk s výstřelovou rychlostí přes 200 fps a dopadová energie je strašlivá.

Krásně strávený den je možné završit sprchou ve venkovní koupelně, což je velice příjemné. Po takto namáhavém a horkém dni je vynikající bavorské pivo vysloveně požitkem a zaslouženou odměnou. S Dr. Szellem (dříve Sovou) dokonce krátce usínáme a na večeři ho musím budit. K večeři pečený divočák s brusinkami a nezvyklými koulemi. Asi knedlíky, ale jsou mazlavé i uvnitř. Přesto vynikající.

Společnost není soutěživá , ale přesto prezident Alois vyhlašuje tři nejlepší výkony, takže pomyslné zlato míří do Solopisk, hrdé základny Větví.

Pak je ještě tombola. Losovány jsou předměty užitečné, i vyslovené nesmysly. Prezident ovšem dokáže v plamenném projevu vychválit všechno. K všeobecnému veselí vyhrávám praktickou a vkusnou zapaspartovanou fotografii spoře oblečené primitivní lukostřelkyně která stojí na řezačce na asfalt Stihll. Dr.Szell (dříve Sova) vyhrává lahev čínského švestkového vína. Slzy dojetí nám smáčejí tváře ještě o půlnoci, zvláště když kolekci germánského umění doplní ještě podobná fotografie, tentokrát s křovinořezem. V noci propuká hrozivá bouře, která strhává některé stany.

Ovšem ráno se udělá zase pěkně a zatímco lovci si jdou projít ještě jeden okruh s loveckými hroty, my se loučíme sokolským NAZDAR a uháníme do Čech. Odpoledne pod dozorem dojatého Napesky věším obě trofeje v klubovně, doktora čeká ještě jízda do Zlína.

Celá akce má mimořádně přátelský charakter. Žádné hotely bažící po výdělku, nápoje většinou v řádech centů, pivo 1.5E, snídaně 3E, vydatná večeře 4E. Večer se žvaní u táboráku, střelci bydlí ve stanech, přístřešcích , típích, jurtách, paďouři a astracháni v karavanech. Mimořádně příjemná společnost a očividně se mají rádi. Když někdo přiharcuje zdaleka , je to velmi vysoko hodnoceno.

Jsme velice vděční za možnost se tohoto mimořádného setkání zúčastnit

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 3.6.2015

Výlet do francouzské tradice.

Letos jsme se s Jenešem (Jan Řehořovský) opět vypravili na setkání tradičních lukostřelců, jenom tentokrát bylo místo Muzea Lukostřelby završeno prohlídkou Paříže

Již samotný příjezd byl poněkud v dobrodružném duchu, neboť náš kamarád Jean –Marc z radosti že nás vidí naboural na letišti CH. de Gaulla turniket. Ve Francii se za volantem trochu alkoholu toleruje.

Festival opět hostil lukostřelecký klub Ermont a již ve středu  večer proběhla zábavná soutěž ve střelbě na létající prase na 30m kde byla udělena dvě první místa, jedno pro Pražské Větve, jedno pro Řecko. Zároveň zahájení v tradičním stylu, tedy průvod s vlajkami.

Jeneš střílel tureckým lukem, který si sám vyrobil, Mýša tureckým lukem od Lukáše Novotného

Snídaně byla naplánovaná na 7.30. Pořadatelé nás , coby výraz mimořádné úcty, ubytovali v mezonetovém apartmánu s naším kamarádem Richardem z Albionu. Je to vzácný člověk a opravdový přítel. Bohužel jeho tělo hovoří a usínali jsme pozdě a vstávali časně. Ráno jsme mu dali indiánské jméno Richard Onomatopoidum Hornsby a šli na snídani v 6.30. Bylo otevřeno, tak jsme si zapnuli kávovar a udělali si kafe. Srkání vylákalo paní plebejského zjevu která se zcela zbytečně pokusila dokázat, že tím že jsme porušili princip superordinance a zastrčili šňůru neodborně do zásuvky jsme kávovar rozbili. Kávovar měl vlastní hlavu a i po deseti zapnutích a vypnutích stále fungoval, takže nám paní odpustila.

Ráno se střílela ve Francii oblíbená střelba na papouška- ptáček na vysokém bidle. Lukostřelci odevzdají šípy a je vylosováno jejich pořadí. Poté postupně přistupují k tyči a snaží se ptáčka sestřelit.

Sice jsem ptáčka trefil prvním šípem ,ale nespadl. Nicméně vítr nahnul tyč tak, že šípy začaly létat na trať příměstského vlaku, takže se musela změnit střelecká meta. Nakonec ptáčka sestřelil Korejec a stal se KRÁLEM.

Oběd byl avízován ve stylu barbecue, což byly buřty na uhlí, ale byly přesto dobré. Hořčice byla velmi přísná. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že jednak nic hnusného jsem ve Francii ještě neokusil (s výjimkou šneků) (a škeblí) (a klobásy z drštěk) a jednak jsme po celé tři dny neviděli vodu jinak než v koupelně. A ty sýry!!!

Po obědě byli účastníci rozvezeni do klubů v regionu . Takto je řešeno větší množství střelců na regionálních soutěžích. Každá obec má sportoviště jehož základem je lukostřelba, když zbude místo, tak pétanque, když je místa hodně, tak i fotbal.

Češi a Španělé dostali přidělen klub Maisons Laffite. Ve městě severně od Paříže se sporty odehrávají na ostrově na Seině. Trochu to tam bouchalo, protože na ostrově je i pistolová střelnice a trochu otravovala hudba z plážového volejbalu, ale do půl hodiny po našem příchodu hluk utichl. Šli jsme si trochu zatrénovat na WA střelnici a luky a technika střelby okamžitě zaujaly trénující. Jeden si zkusil natáhnout můj luk palcem a byl dost překvapen z parametrů luku i šípů. Jenešův luk budil obecnou pozornost rovněž a střílí bezvadně.

Po kávě jsme změřili síly v tradiční disciplíně „bersault“ . Sice jsem ji už několikrát popsal , ale pro pohodlí to udělám ještě jednou. Ve zhruba dva metry široké aleji jsou proti sobě umístěny dva terče tak, aby vzdálenost střelecké mety od čela terče byla 50m . Terč má podobu kruhu a je umístěn ve výši prsou . I jeho velikost -45cm- představuje prsa pěšáka. Střelba je velice rituální a má přísná pravidla. Střelba je zahájena nesením praporu kumpanie (a Pražských Větví) po tzv. cestě králů od terče k terči. Poté střelci po jednom nastupují na metu , smeknou, pozdraví se hlasitě s kumpanií a vystřelí jeden šíp. Pak se odeberou po „cestě rytířů“ ke druhému terči. Cesta je bezpečná, neboť je po celé délce kryta alejí. Prostor terče hlídá jeden ze dvou funkcionářů střelnice a přes zrcadlo vidí, zda jsou už všichni účastníci odstříleni. Ve chvíli, kdy taková situace nastane, obsluhy si navzájem předají signál a otevřou prostor terče pro střelbu opačným směrem. Na sportovním terči jsou 4 zóny bodované 1-4 body. Na terči tradičním (slavnostním) jsou zóny 3. Malé dvě zóny jsou na terči připíchnuté a pokud střelec trefí absolutní střed nazývaný Chapellet, je terčík sejmut a vyměněn. Vnitřní kruhy mají průměr 14 a 5.5cm.

Zde Češi trochu selhali, protože vystříleli jenom druhé místo.

V minulém roce bylo ve Francii trochu pozdvižení, protože Prezident francouzského lukostřeleckého svazu v tisku zmiňoval „různé alternativní soutěže, jako je třeba bersault“ , což francouzské lukostřelce velice rozčílilo. Tato soutěž je totiž střílena nepřetržitě déle než 1000 let a nejstarší zachovaná kniha pravidel je stará 850let. V současnosti je v chodu projekt na zařazení bersaultu do Světového kulturního dědictví. Výrok pochopitelně vyvolal značné napětí a komentáře jako „miminko, které si hraje na hodného dědečka“ . Z francouzského hlediska je WA opravdu nováček čerstvě vylíhnutý.

Letos byl bersault zkrácený a o poznání méně pompézní než jsme zvyklí. Důvod byl ten, že za několik dní se ve městě Provins odehrávala lukostřelecká událost roku, Bouquet Provincial, a lukostřelecké společnosti se na ni intenzivně připravovaly.

 

Konečně se nám podařilo vymámit z Francouzů návštěvu Saint Denis. Naprosto nechápali, že nechceme po dvacáté viděl Notre Damme, Eifelovu konstrukci a Louvre. Chtěli jsme vidět Saint Denis. Vysvětlil jsem jim proč a Jean Marc nás tam odvezl. Je to od Ermontu jenom 8km a přesto jsme s navigací jeli asi hodinu a dvakrát zabloudili. Cestou Jean Marc definitivně ustřelil zrcátko, které se ukázalo přibité hřebíčkem ke kousku palubky, takže půjde zase opravit.

Vylezli jsme z parkoviště Basilique Saint Denis a nikde žádná katedrála nebyla. Stáli jsme uprostřed bussines centra pro obyvatele bývalých kolonií s názvem Basilique Saint Denis. To trochu vysvětluje, proč se katedrála špatně hledá a sami Francouzi jí moc neznají. Obchodní středisko je větší a katedrála není vidět.

Pro ty , kdo nevědí o co jde-

Benediktinské opatství založil v 7.století král Dagobert , známý i z české historie, neboť byl poražen Sámem v bitvě u jakéhosi Vogastisburku v západních Čechách. Bazilika byla postavena na místě Galsko- Římského hřbitova, kde jsou pohřbeni Sv.Denis a Sv. Eligius

Dagobert je i prvním králem zde v roce 637pohřbeným. Od té doby se zde pohřbívali všichni Francouzští králové (až na pár vzácných vyjímek), kteří tím zároveň demonstrovali i svou příbuznost s rodem Merovejců. Je zde pohřbeno i několik mimořádných osobností, jako například Bertrand du Guesclin.

V roce 1137 nechal opat Suger baziliku přestavět ve stylu, který byl od románského natolik odlišný, že se mu začalo říkat Francouzský styl. Později gotika. Jedná se tedy o vůbec první gotickou stavbu na světě, která má ještě některé prvky románské a navíc vůbec nijak nesouvisí s Templáři.

Za Francouzské revoluce baziliku zničili revolucionáři , hroby exhumovali , gotické vitráže většinou rozbili a ukradli z nich olovo.

Ludvík XVIII. Nechal baziliku opravit a převést do ní ostatky Ludvíka XVI. A Marie Antoinety. Rovněž je zde ve skleničce vystaveno srdce Ludvíka XVII. Kterého revolucionáři rovněž zavraždili v dětském věku v roce 1795.

K vidění je veliké množství náhrobních soch a krásné ukázky portrétního sochařství napříč věky a styly. Rovněž zde byl k vidění turista v důchodovém věku- podle řeči Američan, který si přitáhl židli, vydrápal se do hrobky Františka I. , lehl si na krále a fotil mu obličej mobilem. Byl velice rozhořčen zásahem kustodky přivolané naší skupinkou. Evropa na něco takového očividně není připravena.

Výlet byl neuvěřitelně inspirativní a děkujeme lukostřelecké kompanii Ermont, Jeanu Marcovi, Emmanuelu Kimovi , Danielu Querymu a Raphaelu Ramburovi za hostitelství, které bylo úchvatné. Rampepurda navíc většinou chodil v tričku Pražské Větve- přítel a chlubil se svým velvyslanectvím pro oblast Francie.

Mýša

 

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 3.5.2015

Trocha nostalgie na jihu Vlasti aneb nebojme se večírkové lukostřelby

 

Již několik let se trýzním kdykoli přítel Jaroslav vyhlásí další pověstný turnaj. Proč trýzeň?….Důvodů je větší množství. V první řadě lákadla- Jaroslav a kolektiv jsou bez nadsázky naprosto ojedinělými staviteli soutěžních tratí . Uspořádání tratě , jakož i výběr disciplín, nejsou bezohledné. Nanejvýš se člověk netrefí. Na druhou stranu to není ani prostince jednoduchoučké, aby si člověk odnášel pocity jako z raftování na Lužnici. Připravené pozice a disciplíny nikdo nevydává za tradiční , nebo nedejbože historickou lukostřelbu. Je to prostě přesně to, jako co to vypadá. Bezvadná soutěž lukostřelecké všestrannosti s vyváženým zastoupením disciplín. Jsou zde disciplíny ve světě lukostřelby obvyklé, disciplíny sice ryze české, ale k vidění na skoro všech zdánlivě podobných turnajích, ale i naprosto ojedinělé vynálezy rodiny Zelenků, které nejsou ukradené a přesto geniální.

Že potkám lidi které mám rád je také nemalým lákadlem, ale to si alespoň umím omluvit za použití dialektiky logiky a dalších disciplín kterými mne vybavilo školství do roku 1989. Máme to k sobě stejně daleko…..Závody pořádáme skoro každý víkend a kdo se chce vidět je vítán…. A podobně.

Již několik let se mi nedaří zajet si na nějakou událost Vjetví Jihu. Některé důvody jsou faktické, někdy se jedná spíše o vytváření nepříznivé situace (nerad někam jezdím v zimě jsa mizerným řidičem), někdy se jedná o lakomost (vzdálenost) a někdy se mi nechce vyrábět množství šípů potřebných k podání vyrovnaného výkonu.

Ačkoli Vjetve psychologický tlak spíše stupňují- jízdní lukostřelba, jízda parovlakem s přepadením desperáty….bohužel se neomylně trefují do termínů nejvýznamnějších událostí 3D lukostřelecké sezóny. Na podzim je kalendář 3D zpravidla úplně plný. Máme MČR, Sedmihorky…….Na jaře jsme zase po zimě trochu natěšení na 3D a kromě toho duben- květen jsou také exponované měsíce venkovní lukostřelby.

Letos jsem se zatvrdil. Ačkoli to znamenalo černou zradu na Licoměrských, které mám taky rád, ačkoli mi odešel tlumič u auta, ačkoli to znamenalo, že pojedu autem sám, ačkoli to znamenalo, že jedu autem na otočku, protože večer mám program ze kterého se nelze vyvléci, ačkoli to znamenalo vstávat jako za komoušů na šichtu…..11.4. jsem brzo ráno sedl do auta a vyrazil k jihu.

Vypadalo to, že bude pěkně. V nádrži špouchalo dostatečné množství fosilních paliv jejichž spalováním jsem se chystal nemálo poškodit planetu a za Humpolcem znovu naskočilo Country radio (které mi ve voze nyní nahrazuje čistě reklamní radio Beat) . Navíc se mi podařilo předjet hovnocuc, což mne naplnilo takovým radostným vytržením, že jsem přejel odbočku na Pelhřimov a uháněl k Táboru , jako ta slavná liška.

Snad až příliš jsem zalarmoval všechny smysly a poté, co jsem (bez dalšího bloudění) opustil příjemně vyhřátý interiér Fordu Mondeo na trávníku statku v obci Dvoreček, ledový vítr mi vyrazil hleny .

Ještě že mám dobré vztahy s Jardou Rychlopičem a našel jsem úkryt před vlezlým povětřím v mobilním obydlí mongolských soudruhů.

Příjemné bylo, že si člověk může vybrat skupinu, se kterou stráví celý den. To je naprosto klíčové. Takto se dá snáze přežít nepřízeň počasí i nepřízeň osudu.

Po krátké úvodní řeči pana Zelího- nyní opět adorovaného- (asi mu byla také zima) jsme vyrazili vstříct osudu. Kolona lukostřelců vypadala jako poražené vojsko maršála Pauluse. Vítr, zima.

Krátká doba, kdy jsem nebyl na podobné soutěži způsobila, že už jsem znal jenom malou část pochodujících.

Pokusili jsme se zahřát improvizovaným veselím .

Halekání , že výsledky jsou vedlejší, soutěživost je už dávno překonané břemeno a je třeba ze sebe sejmout jho zevní pachtivosti mi vydrželo jenom do druhé disciplíny. Bylo třeba co nejrychleji a nejlépe zasáhnout skupinu postav, kromě té v bílém. Za rychlost byla odměna, takže jsem tu v bílém práskl do břicha. Což znamená NULA bodů celkem. Už na druhé disciplíně ztrácím na matadora ze Sadské 90 bodů!!! Baron Coubertain to myslel bezesporu dobře, ale moderní pojetí sportu –bezohledné , sebestředné , na všechny strany se lokty rozhánějící činnosti podporující nejtemnější stránky lidské povahy je v tuto chvíli na místě. Začínám dravě soutěžit.

Terénní lukostřelba je klenot mezi terčovkami a zde je postavena trochu vlídněji. Ke konci disciplíny se vrací klid a adrenalin odchází s močí za smrčkem. Vychází slunce, nastupujeme na 3D a je třeba celý vesmír zahrnout vřelou láskou. Skupina je tak skvělá, že když dostala na výběr- zda jít po cestě, nebo přelézt přes ruinu Vítkova hrádku, neváhá ani chvíli (na rozdíl od předchozí skupiny neromantických paďourů a astrachánů) a drápe se do kopce. To že na ně svrhávám šišky a kameny k navození dobové atmosféry vnímají jako legraci. Ach, jak je tu krásně. Na hrádku chodce zaujal kus románského zdiva zvaného opus spicatum.

Zelí si terče dělá sám, ale jsou udělané opravdu krásně. U tetřeva dokonce udělal lesk v oku!!! Nádherný kus jihočeské krajiny nad údolím Hamerského potoka, nám vodákům důvěrně známého.

http://www.hrady.cz/?OID=699

 

 

 

Hlad, začíná mžít, oběd. Oběd teplý, vcelku rychle, jenom si nemůže dát člověk v klidu kafe, protože musí uvolnit židli – lokál je dimenzovaný tak na jednu třídu. Ale to je dobře- člověk v teple zleniví a už se mu ven nechce.

Odpoledne bylo v líném tempu. Tu a tam sprška něčeho mezi sněhem, deštěm a kroupami (jemná), tu a tam sluníčko, tu a tam vítr. Sice mne ještě občas nutí k rychlopalbě, tu a tam střílet z nepravděpodobných pozic…..ale nemusím běhat. Jsem šťastný. Co na tom, že nám fičí na Královo ústupovku a cílová figura povlává ve větru a uhýbá šípům, co na tom, že se musíme vydrápat zpátky na kopec….

Většinu toho co nás odpoledne potkalo již znám z předchozích Zelího turnajů, nebo se v různých obměnách střílejí i jinde. Ale příšera z jezera je opravdová ďábelskost. Velmi promyšleně se obouvá do přirozené lidské ješitnosti a pýchy. Sice nahrává opatrnickému oportunismu, ale odvahu dokáže odměnit. Nebo potrestat.

Střelec si může vybrat z několika pozic a podle vzdálenosti od sochy příšery obdrží násobící koeficient. Počítá se jako 3D postaru. Musí pětkrát vystřelit a pětkrát trefit. To je věc na kalkulačku, pubescentní chrabrost, nebo ješitné zatmění mysli. Jedna rána vedle a další Bílá paní- disciplína s nulou. No- já mám kliku. Ale srdce buší ještě dalších deset minut. Do bažiny se pro šípy hříšníků potápí obětavý Eddie, který tam nemá žádný šíp a ještě si užívá našich rad a uštěpačných poznámek. Následující dvě dálkové disciplíny – moje silná parketa – jsou pohřeb. Šik přestřeluji, tábor obstřeluji po větru. Fakt to fouká a já se musím naučit střílet , než pojedu na nějaké závody.

Hezký nápad je měření soustřelu obráceným metrem.

Na večírek bohužel nemohu zůstat. Děkuji Vjetvím jihu za krásný den, a skupině za nádhernou atmosféru. Opravdu paráda

 

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 1.1.2015

Jedná se o úmysl zaregistrovat u Unesco „Kytici květin“ francouzských lukostřelců , jako Nehmotné Kulturní Dědictví. Tento „průvod“ (a následná soutěž) se koná nepřetržitě od roku 1398.

Projekt vytvořil Jean –Pierre Bouffon v roce 2006 s plnou podporou prezidenta Francouzské lukostřelecké federace Philippa Boucleta

 

 

Jean- Piere Bouffon (zelená šerpa) a Philippe Boucle (bílá šerpa)

 

 

6.prosince 2014 se sešel team 200 lidí z celé Francie pracující na projektu a 10 minutovém prezentačním filmu.

Dalším krokem je do konce prosince předložit francouzskému Ministru pro kulturu a komunikaci podklady představující Lukostřeleckou kytici květů (Buquet provincial) a soutěž Bersault jako národní kulturní dědictví.

V květnu 2015 bude film dokončen a podklady představující „defilé“ připraveny k předložení Unesco. Bohužel každý rok smí každá země předložit Unesco pouze jeden návrh a Francie je zemí s velikým množstvím tradic.

 

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky:

Posted By Mysa on 22.12.2014

Category: Aktuality | No Comments »
Štítky: