Posted By Mysa on 7.3.2011

Z důvodů niterné potřeby po sociálních vazbách a kooperaci koňostřelců v evropském kontextu svolal Nomaden Camp v osobě Michaela Woitsetschlagera Kuriltai (schůzi) na hrad Guttenberg.

Jednalo se o velice hodnotný počin, jehož smyslem je nejenom společně akceptovatelná koncepce, společné postupy , ale i pěstování přátelství, což je dobře. Lákadlem bylo rovněž hodování. Jelikož jsem odmítl platit cokoli jiného, než naftu (což ostatně vzhledem ke vzdálenosti není tak málo) , byl jsem zbaven jakýchkoli dalších poplatků.

Celý výlet začal tím, že jsem se skřípáním zubů nakoupil dálniční známku a plnou nádrž kvalitní české nafty. V 11.30 se blížím k Rozvadovu a v záchvatu nevkusu a nihilismu zastavuji u Mekáče na hnusnou kávu a karbanátek v housce za cenu bifteku. Ke stolu ke mně usedá Michal Vieweg , ale nemáme si co říct. Chvíli na sebe s němou výčitkou hledíme , já sedám do auta a přikusujíc muffinku překračuji hranice vlasti. Oberfalz- nuda, Romantishe Franken- nuda…..400 km nudy. První vzrušení nastává v okamžiku dosažení řeky Neckar.

Snad má tento významný tok v sobě něco z bludného kořene, ale kdykoli na něj příslušník Pražských Větví IQ6O narazí , okamžitě začíná bloudit.  Dle itineřáře na sjezdu č. 37 opouštím dálnici a ocitám se na čtyřproudovce mířící opačným směrem, než potřebuji. Na nejbližším sjezdu otáčím povoz a rychle ho ženu opačným směrem.

Asi kilometr za prvním bludným bodem čtyřproudovka  končí a já vjíždím do obce s množstvím semaforů. Silnice se začíná větvit na další silnice a návěští chce, abych rychle zvolil pruh, pak už to nepůjde. Volím špatně.

Na prvním možném místě otáčím povoz, aktivuji intuitivního navigátora v hlavě a mířím na západ. Po dosažení Neckaru na sever. Každých 500 m hrad. Který je ten můj?

Po asi 10 km cedule Guttenberg castle 1km. Nesmírná úleva.  Stoupám cikcak do kopce a najednou jsem vevnitř v hradu. Smí se to? Asi jo, aut je tu několik.

Dílčího úspěchu dosaženo a vstupuji na nádvoří, kde se na mně vrhají dva rozjásaní Němci a vlečou mne do hradní putyky, kde už sedí Christian Schrade převlečený za Turka a Gokmen Altinkulp převlečený za Němce. Oba dobře znám a už je mi fajn.

Přicházejí další účastníci a Němci nám jdou ukázat ptáky.Vše je spojeno s hodinovým výkladem v němčině o různých ptačích individualitách. Následuje prohlídka velkého množství různých druhů dravců.  Dokonce tam mají i Griffina a ptáka, který by mohl klidně být erbovním znamením IQ60:Pak jsme se šli ubytovat do hotelu- maštale vkusně předělané na útulné úložiště znavených cestujících , vše v německy středověkém kabátku.

Po návratu na hrad se nějakou dobu střílelo na nádvoří z luku , pak se Gokmen roztřásl zimou, tak jsme šli na večeři. Sestávala z pěti chodů a během ní měl Michael Woitsetschlager v plánu probírat problematiku evropské jízdní lukostřelby . Kdykoli se debata trochu rozeběhla, objevil se hostinský ve středověkém převleku s řehtačkou, bubnem , či jinou pomůckou a snažil se nás rozveselit středověkou animovanou zábavou.Začal tím, že nám rozdal bryndáčky. První a poslední řeč měl zástupce polské výpravy. Seznámil nás s mohutností polského jízdnělukostřeleckého hnutí a asi dvě hodiny soustavně vysvětloval nutnost zařazení šavle a kopí do lukostřeleckých soutěží. Trochu jsem si vzpoměl na české pokusy zařadit házení nožem, či sekerou jako jedné z disciplín na lukostřeleckých kláních.

Ačkoli na lukostřelbu vzešlou z prostředí historických šermířů osobně hledím s mírným despektem, musím uznat, že polský přístup je mi mnohem sympatičtější, než třeba Maďarský. Alespoň všichni střílejí palcem , terče mají dál a na některých typech závodů jedou normálním terénem a  ne mezi dvěma plůtky. Jenom to střílení karbonovými šípy z tradičních luků se mi ani trochu nelíbí a považuji ho za zhůvěřilost. Ale alespoň někteří střelci slíbili, že budou uvažovat o dřevu. Gokmen jiš tento krok učinil a měl sebou velmi pěkné šípy s tradičními tureckými hroty od vynikajícího a světově proslulého kováře Michala Sodji z Prahy.

Nakonec se společnost rozpadla na malé skupinky a myslím, že se toho probralo hodně a je o čem přemýšlet. Především je asi třeba tuto diskuzi poněkud rozvíjet a trochu popřemýšlet kam každý patří. Už jenom samotné spojení jezdce a lukostřelce má poněkud schizofrenickou povahu. Pokud tyto dvě dovednosti, nebo alespoň jedna z nich , není běžnou součástí našeho života, stává se z toho časově a finančně velice náročné hoby bez valného výhledu na hodnotný výsledek.  Asi je třeba se rozhodnout, co přesně chci. Chci se stát špičkovým sportovcem? Chci dělat divadlo, či jinou formu showbussinesu? Co nejlépe zvládnout další z aspektů tradiční lukostřelby, nebo jde o atavismus či další rozměr jezdeckého umění? Někomu možná stačí pouhý optický dojem, který lukostřelec na koni vytváří.

Tyto a další otázky padaly, dokud nám nezačala padat i víčka (ostatně tažená k zemi i množstvím omamných nápojů) a tak jsme zbytek nechali na ráno.

Ráno měl Gokmen pěknou přednášku o turecké lukostřelbě a já o tradičním střelivu, potom polský mistr udělal dvouhodinový seminář šermu šavlí. Měli s sebou plastové bezpečné šavle a byla to docela bžunda, ale i námaha.

Michal Sanczenko měl krásnou kolekci Indických bambusových šípečků.

Po obědě jsem se z dalších hovorů vymluvil, neboť jsem měl ještě cestu do Tachova.

U Tachova jsem si směl podržet v ruce luk Byrona Fergusona a měl jsem podobný pocit, jako bych držel v ruce meč Musaši Mijamota, či dred Boba Marleyho. Sice mne luky nad 48 palců neoslovují, ale tenhle luk jevil známky používání a byla to jednoduše funkční záležitost.

Se svítím hladovým okem na palubní desce jsem hrdě minul Shelku nabízející naftu za 39 korun a se sevřeným svěračem dojel k normální pumpě.  Zbytek cesty byl nudný. Nicméně věřím, že cesta bude v budoucnu přínosem pro všechny zůčastněné a Jimmi Hendrix budiž důkazem, že lukostřelba je otevřená každému.Nějaké fotky naleznete na:

Kuriltai

Categories: Aktuality
Štítky: